Pyžamák 97'

V sobotu 18.10. se v Bochoři u Přerova konal pyžamový bál. Na této akci jsem se mel setkat s lidmi z tábora na Lukově a kromě toho jsem ten den měl narozeniny a tohle byla docela dobrá příležitost, jak je oslavit. První problém nastal v momentě, kdy jsem začal uvažovat, jak že se do toho Bochoře vlastne dostanu. Vše se ukázalo zcela jednoduché, když mi zavolal Slon, že mají s Věrkou auto, ale nemají němu řidiče, a ať se tedy dostavím v pátek ve tři hodiny na zastávku Dvorce. Na zastávku jsem dorazil se značným předstihem, koupil jsem si mléko a povidlové buchtičky. S příchodem třetí hodiny jsem začal být maličko nervozní, neboť Slon se stále neobjevoval. Postupem času jsem se poddával své nervozitě stále víc a v duchu jsem si připravoval různé scénáře mého dalšího postupu. Musel jsem zoptimalizovat několik požadavků. A sice: dostat se domů, sbalit se, dostat se do Heřmanic a vyzvednout Lenku, které už jsem stačil slíbit, že se pro ní stavíme autem a konečně - dostat se do Bochoře. Když jsem si uvědomil, jak dochvilné jsou České dráhy, jak drahé autobusy a jak nespolehlivý autostop, rezignoval jsem zcela. Z mé apatie mě vytrhl až příchod Slona se slovy: "Sorry nějak jsem to nestihnul" Došli jsme tedy k Věrce, kde už čekal Shade a počali řešit problém malého kufru a objemnosti zavazadel a na první pohled nám bylo jasné, že tolik toho v žádném případě do auta nenarveme. Chyba...narvali jsme.

Věrka si pečlivě zapsala stav tachometru, aby se lépe počítala spotřeba a následná cena naší jízdy. Vyrazili jsme tedy přes Prahu směr Ústí nad Orlicí. Tedy vlastně vyrazili není ten správný termín pro naše pomalé sunutí se soustavou ucpaných křižovatek. Nicméně za slabou hodinu a půl jsme byli z Prahy venku. Do Ústí jsme dorazili celkem bez větších potíží. Doma jsem se sbalil, odmitl večeři, pohladil psa a zavolal Lence, že přijedeme asi o třičtvrtě hodiny později. Heřmanice jsme našli absolutně bez problémů. Slon zavolal kamsi do Opavy, že nepřijede tak brzo jak předpokládal a my se zatím pokusili vmáčknout do auta, kde už seděli čtyři lidi se svymi zavazadly ještě pátého. Nevím jak, ale podařilo se to. Kufr se sice na protest proti přeplnění trochu vyboulil, ale ignorovali jsme ho. Plni optimismu a důvěry ve sve schopnosti jsme pokračovali dál směrem na Přerov. Kousek za Štíty se najednou ozvalo" buch buch...buch buch.." Kdo jel někdy vlakem dokáže si tento monotoní zvuk jistě vybavit. Když jsme zjistili, že široko daleko není žádný vlak, který by toto bušeni mohl vydávat, usoudili jsme, že zřejmě bušíme my a zastavili jsme. Začali jsme obcházet kolem auta a se slovy:"Kdo tomu rozumíte, kdo tomu rozumíte? Dělejte s tím něco," jsme se koukali jeden na druhého. Po chvíli někoho napadlo, že by se to dalo zvednout heverem. Netušili jsme sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale pod vlivem různých situací, které jsme zažili a při kterých se každá oprava začínala tímto riuálem, jsme nakonec ten hever přeci jen vyndali a auto zvedli. Další situace, kterou jsme měli odpozorovanou z různých filmů byla výměna kola. Rozhodli jsme se tedy vyměnit kolo. Nikdo s tím neměl žádné praktické zkušenosti a tak jsem byl zvolen hlavním automechanikem, neboť jsem přiznal, že jsem již jednou v dětství při výměně kola asistoval a jsem tudíž největší odborník. Vzpomněl jsem si na přísloví o slepých a jednookém a začal se modlit. Vzal jsem do ruky klíč a chtěl kolo povolit. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že šrouby držící kolo se protáči oběma směry. Usoudili jsme tedy, že možná by bylo dobré kolo pouze utáhnout a zkusit jestli bušení nebylo způsobeno nedotaženým kolem...bylo. Nasedli jsme tedy zpátky do auta a zbytek cesty do Bochoře jsme strávili v euforickém nadšení nad našimi automechanickými schopnostmi.

V Bochoři nás čekalo jedno malé překvapení, neboť teplota v tělocvičně, kde jsme měli spát se pohybovala okolo nuly. Někteří z nás řešili tuto situaci produkováním vlastního tepla při hraní volejbalu, jiní neustálým zvyšováním počtu vrstev oblečení a my nejrozumnější návštěvou místní hospody. Po návratu jsme ještě potrápili naše mozkové buňky několika partiemi dámy a šli jsme spát. Druhý den v osm v noci jsme byli probuzeni slovy:"Vstávejte, je tu starosta, bude přidělovat práci." Bochoř patří totiž mezi obce postižené povodní, takže práce se tam najde dost a navíc, kdo půjde pracovat, bude mít slevu na večerní bál. Tak jsme tedy šli. Na práci jsem byl přidělen s Ookem, Shadem a jedním místním zedníkem. Naším úkolem bylo očisťovat cihly, aby byly použitelné pro další stavby. No a aby se nám lépe pracovalo, a aby nám nebyla zima, vyfasovali jsme kromě rukavic i flašku slivovice. Jelikož jsme já i Shade slavili narozeniny, je celkem pochopitelné, že jsme se zahřívali možná častěji než bylo nutné a výsledkem toho bylo to, že jsme se v poledne horko těžko dostávali na oběd. Po obědě jsem se rozhodl, že se musím šetřit na večer a ohřívání snížil na minimum. Jak se slunce blížilo k obzoru, upadala i naše pracovní morálka a místo otloukání cihel jsme otrhávali jablka, hrušky, rybíz, maliny a ořechy ze zahrady, ve které stál původně barák, jehož zbytky jsme nyní připravovali k dalšímu použití. Když jsme usoudili, že práce bylo už dost, vydali jsme se směrem k naší ubytovně, kde Shade totálně vytuhnul, po té co mu Wičanhpi (jeho girlfriend) nakázala, ať se od ní drží ve vzdálenosti nejméně deseti metrů a my ostatni jsme se začali duševně připravovat na večerní akci. Pyžamový bál začal něco málo po osmé hodině. Abych na sebe byl vůbec schopen obléknout babičinu noční košili, musel jsem se trochu posilnit několika doušky vodky. Má nervozita dokonale opadla ve chvíli, kdy jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám, kdo vypadá jako idiot. Co se oblečení týče, zastínil nás všechny naprosto Jura, který měl na sobě sestřinu růžovou noční košili a se slovy:"švica to má takhle..," si vytahoval košili na prsou. Hned na začátku plesu jsme si my, kteří jsme měli narozeniny, vytrpěli "hobla", přebrali dárky a začli oslavovat Přítomná kapela hrála celkem dobře a atmosféra byla naprosto báječná. OOk lítal po sále v noční košili a mobilem v ruce, absolutně na všechno pogoval (Polkou počínaje, přes Kelly Family až po Petra Nováka) a nedokázal pochopit proč ho Wičanhpi (Shadova girlfriend) obviňuje - cituji "Ze smrti Ondry(Shade) a vzniku kreatury". Když kapela zahrála "Hity Kelly Family",vytvořil celý sál naprosto spontáně sestavu, za kterou by se nemysely stydět ani spartakiády. Přední řada klečela, držela se za ruce a kývala se do rytmu. Druhá řada stála a vlála rukama. Ve třetí řadě jsme Jura, Pavel a já vzali na ramena každý jednu holku, které se drželi za ruce a mávali a kolem toho všeho se utvořil půlkruh zpívajících lidí. Došlo samozřejmě i na volbu miss. Naší plnou podporu měl bezkonkurenčně nejlepší Jura, ale když došlo na soutěž, která předpokládala jistou manualní zručnost, nebyla už ani naše podpora nic platná. Karty, které měl postavit do co nejvice pater se hroutily a s nimi i naše naděje na Jurovo vítězství. Kapela přestala hrát asi ve čtvrt na tři a tak jsme si ještě asi do tří prohlíželi fotky z různých akci, ale hlavně z Lukova. Když jsem se druhý den probudil, bylo už spousta lidí pryč. My, co jsme jeli zpátky autem ( Věrka, Slon, Petra, Ondra a já ), jsme nikam samozřejme nepospíchali, protože jsme věděli, že auto je přeci jen rychlejší, levnější , spolehlivější a pohodlnější než vlak nebo něco podobného. Mýtus o cenové výhodnosti automobilu padl se Slonovými propočty páteční spotřeby. Pravda byla krutá: sto sedmdesát korun na jednoho v pěti a půl lidech (Lenka s náma nejela celou cestu, což jistě pozornému čtenáři neuniklo, ale jen tak pro pořádek). Rozhodli jsme se ji tedy vyměnit za lukrativnějšího pasažéra, který by s námi jel až do Prahy. Tedy za Petru. Věrka ještě odvezla pár lidí na nádraží a potom jsme už vyrazili na Prahu. Abychom nemuseli jet po dálnici, jelikož sme nevlastnili dálniční známku, proplétali jsme se mezi Olomoucem a Mohelnicí po různých okreskách a kochali se pohledem na krajinu. Cesta příjemně ubíhala až do Mohelnice, kde jsem si náhodou všiml, že ručička, ukazuící teplotu motoru se zastavila na nějakých sto dvaceti místo obvyklých osmdesáti. Nijak zvlášť mě to z míry nevyvedlo, ale pro jistotu jsem se zeptal, co že to znamená. Když mě Slon ujistil, že je to naprosto normální, že v tomhle autě nic nefunguje a že ať na ní zaklepu, že se určitě vrátí na osmdesátku. Tak jsem na ní poklepal načež ručička se začala na té sto dvacítce klepat, ale klesnout se jí zjevně nechtělo. Tak jsme ji ignorovali a jeli vesele dál. Ne však dlouho. Asi po sto metrech sebou začalo auto mírně škubat a ztrácet rychlost. Povídám, že je to nějaký divný, načež se všichni na zadním sedadle otočili a začali volat, abych zastavil, že hoříme. A skutečně. Z motoru se valily dýmy páry. Padl mýtus o spolehlivosti Vystoupili jsme tedy, otevřeli kufr, načež jsme byli zavaleni dalšími kvanty dýmu a začali jsme přemýšlet co s tím. Logickou dedukcí jsme přišli na to, že je potřeba chladit tam, odkud se valí největší dýmy, tedy dolévat vodu do chladícího systému. Pokusili jsme se tedy odšroubovat uzávěr na nádržce s vodou. Stačilo jen trochu povolit a zbytek už vykonal přetlak za nás. Uzávěr byl vystřelen a za nim se hrnuly gejzíry vody. Když předváděné efekty trochu ustaly, pokusili jsme se dolít vodu. Nalili jsme do otvoru asi jeden a půl litru vody, která se okamžitě vypařila a nám došlo, že tudy cesta nevede. Počkali jsme tedy až motor zchladne, dolili jsme vodu, pro kterou se zatím vydal slon s kanistrem do vesnice a pokusili se stoupat dál. Náš pokus trval asi dvě minuty, neboť jsme po padesáti metrech stáli znovu (Teď samozřejmě trochu přeháním. Ve skutečnosti jsme popojeli slabých dvacet.), neboť se ručička teploměru opět úspěšně šplhala ke sto dvacítce. Otočili jsme tedy auto a bez motoru jsme sjeli zpět do Mohelnice, kde jsme doplnili vodu do všech možných nádob, které jsme našli a opět jsme vyrazili na cestu. Dojeli jsme kousek za místo, ze kterého jsme se vraceli a chladili jsme znovu. Když jsme zjistili, že v systému není opět žádná voda, došlo nám, že se musí kromě vypařování ztrácet ještě jinou cestou. A opravdu prosakovala na místě, kde dvě hadice ústili do jedné trubky, což mírně zkomplikovalo situaci, neboť nebylo možné přesně odhadnout o kterou hadici se jedná. A navíc jsme neměli nic, čím by bylo možné dané hadice upevnit. Zkusili jsme tedy provázek. Držel. Asi sto metrů. Shade rezignoval a až do konce cesty odmítal vystoupit z auta. (Během jizdy/nejízdy se mu podařilo přečíst asi tři sta stran z jedné knihy.) To už jsme byli na kopci. Kdesi v útrobách příručního kufru se nám podařilo najít zpevňovací kroužky, tak jsme je tedy připevnili na hadici. Utáhli jsme je tak pevně, že jsme strhli závit. Ale trochu to drželo. Až do Moravské Třebové, kde jsme zastavili, doplnili opět vodu a pokusili se zeptat u pumpy na možnosti opravy. Se slovy:"Kroužky nemáme a kromě toho je zavřeno nás poslali někam." Další teplotní zastávka se konala asi kilometr za cedulí "Moravská Třebová." Měli jsme štěstí, neboť tam jsme narazili na odpočívajícího kamioňáka, který nám nejprve vytáhl naší pracně upevněnou hadici a vypustil na zem asi dvanáct litrů vody, ale potom nám ji upevnil znovu a ještě nám věnoval vodu. po takovémto odborném zásahu vydrželo auto na přijatelné teplotě až do Ústí nad Orlicí. Nevím tedy jestli to bylo tím zásahem nebo naším neustálým hypnotizováním ručičky, ale jistý pokrok tu byl. V Ústí jsem se sbalil a jeden náš známý nám poradil, že všechny naše problémy jsou způsobeny termostatem a že je tedy nutné na něj občas poklepat, ale že do Prahy bysme měli doet....mýlil se. V Chlumci jsme opět úspěšně vařili. Takže jsme teď naší obvyklou proceduru, kterou bylo chlazení rozšířili ještě o klepání. Mysleli jsme, že teď už víme o přehřátém autě vše. Opak byl pravdou. Jako vedlejší efekt přehřátého motoru se objevilo nefunkční topení. O nějakém pohodlí se nedalo už vůbec mluvit. Stáli každé tři kilometry a za jízdy mrzli. Na zadním sedadle byl připraven Slon s kladivem a Petra a Věrka s vodou....hoříme, vystoupit, vyžebrat vodu, počkat, schladit, poklepat a stále dokola. Intervaly se zkracovaly ze tří na dva a jeden kilometr. Padla poslední výhoda auta před vlaky - výhoda rychlosti. Zkoušeli jsme všechno možné. Vyhrožování, modlení, ignorování... Dokonce jsme přehřátému motoru občas i zazpívali. Objevil se i návrh na jisté taneční kreace, který byl ovšem zamítnut s tím, že ze sebe nebudem před tím autem dělat debily. Tak je dělalo ono z nás. Pomalu ale jistě nám docházel humor a bylo jasné, že se před desátou do Prahy nedostanem. Postupně jsme rezignovali všichni. Když auto odmítalo jet dál, nikdo už neměl sílu, aby se zvednul a otevřel motor. Jen jsme několik minut seděli v autě a naprosto apaticky koukali před sebe. Hrobové ticho přerušovaly jen sem tam nějaké vtipy, za kterými následoval smích, který by se dal označit nejspíše za zoufalý či hysterický. V Nehvizdech, což je deste kilometrů před Prahou, došla trpělivost Věrce a se slovy:"Já na to namám nervy. Jdu volat tátovi, ať pro nás zajede." odešla volat domů. Načež se zvedla i Petra a zavolala domů, že zřejmě včas domů už nedojede. Její otec, když slyšel, co se stalo, se nám pokusil vysvětlit, v čem je problém, a jak ho odstranit. Následovali jsme tedy jeho instrukce a skutečně...auto se opět přestalo přehřívat a dokonce se pustilo i topení. Optimismus se nám vrátil. Bohužel už byl na cestě Věrčin otec. Když dorazil, oznámili jsme mu, že je všechno už v pořádku. Zjevně nám nevěřil a řekl, že raději pojede za náma. Jeho odhad se ukázal jako správný. Na Proseku jsme vařili znovu. Zaparkovali jsme na nejbližším parkovišti a pan Novotný trval na tom, že chce vidět motor. Opět odvzdušnil chladící systém ochladil motor a letmým pohledem zjistil, že ne jen chlazení je v nepořádku. Oznámil nám:"Už nějakou dobu jedete na tři...Ne. Na dva válce." Žár v motoru prostě přetavil kabely. Vyměnil je tedy a nám se podařilo sjet do Troje, kde jsem vystoupil a dál řídila už Věrka. Slon vystoupil na Arbesáku a Petra se vydala ještě vlakem do Plzně. Byl jsem z toho všeho tak vyčerpaný, že se mi druhý den podařilo bez problému zaspat na ranní přednášky.