Silmarillion (Hostýnské vrchy) 14.-16.5.1999

sepsala: Lenka

Patek:

  Cely tyden jsem se priserne tesila na tuhle tu akci. Ve ctvrtek jsem hrala Shadowrun a tancovala na Barce. V patek rano jsem se umyla a koupila si chleba. O pul dvanacte jsem odesla z koleje a asi ve ctvrt na jednu uz byla na Smichovskem nadrazi pred pokladnami. Tam uz cekaly dva hruzu nahanejici zjevy, ke kterym jsem se nesmele pridala. Po chvilce jsme se i predstavili. Byli to Bidak a Aki. Pak dorazila i Verka se Slonem, Linda, Trpaslika dalsi banda "lidi". V jednu vlak odjizdel. Zabrali jsme tri mistenkova kupe a pak si sli presednout do tri nemistenkovych. Ze Smichova se jelo na Hlavak, kde mel pristoupit Richi se svymi lidmi. Cesta na Hlavak vsak vede dlouhym temnym tunelem, cehoz hned chlipnici jako je Aki vyuzili k ochmatavani okolo sedichich zen (to jako nas). Nakonec se schoval pod sedacku. Na Hlavaku nasedli nakonec jen tri dalsi skreti. Rozhodili jsme se dokupecek a bavili se po svem. V tom nasem se povidaly vtipy, pribehy ze zivota a vsechno, co se dalo. V Koline prisedli dalsi Dva. Pak nevim kde, jsme Lindu vysadili na polici na zavazadla a ta si tam spokojene hovela. Kdyz slezla dolu prinesla s sebou nejakou spavou naladu a do pul hodiny jsme vsichni usnuli. Vzbudil nas az rozhovor Richiho s kym si, kdyz se hlasite bavili co nam provedou. Nutno podotknout, ze Richi drzel v ruce triceticentimetrovy bodak. Zbytek jizdy do Prerova jsme vtipkovali. V Prerove jsme nalezli do jineho vlaku a protoze tam byli nejaci elfici, tak jsme si je zacali dobirat a pekne jsme na ne porvavali. V Huline jsme pak prestoupili na motorak. Mel asi pul hodiny zpozdeni. Dlouhou chvili jsme si kratili povidanim. Pak Richiho napadlo jit se pruvodciho zeptat jaky ma cislo bot. Cela nase skupina se prohybala smichy, kdyz videla jak se pruvodci kreni. Nakonec zjistil, ze ten vlak co tu stojido Bystrice nejede. Jo cislo bot ji nerekl. Kdyz prijel vlak do Bystrice vsichni jsme se divili, protoze to nebyl motorak, ale uplne obyc vlak. Byl ale plnej, tak jsme stali v ulickach. V Bystrici jsme plne obsadili dva autobusy, ten nas dovezl do Rusavy. Ja jsem sice sedela, ale nohy jsem mela kvuli batohu v takove poloze, ze se tomu sed da rict jen velice tezko. V Rusave na konecne jsme vsichni vypadli a zacala cesta dokopce. Slon nabral smrtici tempo a my jsme se za nim jakz takz plizili. Kdyz jsme opustili asfaltku zacalo bahno, ktere pokracovalo az na vrchol. Na vrcholu nas chytil dest. Rychle jsme prosli bahnitejsim usekem a pred nasimi zraky se otevrela obrovska louka, velky tabor a spousta ohnu. Vzhledem k tomu, ze prselo, schovali jsme se do lesa. Tam jsme shodili batohy a zacali stavet stan, ktery jsme pak protahli na louku. Ve stanu jsme se ubytovali a Slon sel na pruzkum. My s Verkou jsme se prevlikli do suchyho a zacali veceret. Pak se prisel najist i Slon. Ve chvili, kdy prestalo prset jsme s Verkou popadli kusy sveho promoceneho obleceni a sly je susit k nejblizsimu ohni. Nejaci kluci si tam delali spagety v popelu a pak prisli dalsi experti, co si delali polivku misto do dvou litru do peti a pakse divili, ze to nemaj husty. Cas od casu se na nas prisel podivat Slon, jestli nas nahodou nekdo neukrad. Jednou prisel a stipl Veru do boku, to same chtel provest i me, ale spletl si me s klukem co stal vedle Verky. Potom nam zacal delat prednasku o tom, ze kdyz tu budeme stat u ohne, tak az od nejpujdeme pric, tak zmrzneme. Nacez nam naridil at jdeme obe do stanu. Kdyz jsme se k tomu ani jedna nemela , obe nas chytil a tahl nas do stanu, to jsme si ovsem nenechaly libit a branily jsme se. To vse se odehravalo pred skupinkou bilych, kteri se na nas ucet ohrome bavili. Za pul hodiny na to jsme sli schvalovat zbrane. Kdyz uz jsme meli veci suchy a zacalo se pripozdivat, sly jsme s Verou spat. Teda prvne jsme kecaly a Slon nas prisel sprdnout, ze nespime. Pak uz jsme skoro usinaly a Slon prisel s tim, ze je nas slyset az k ohni. Pak sel taky spat. Jo jeste jsem zapomnela, ze vecer prijel Rostuv kamarad Roman. Jakmile jsme tedy ztichli, ze budeme spat, jeho spolubydlici se rozkecala a to dost nahlas, takze byl d ocela problem usnout.

Sobota:

  Rano nas probudily hlasy tech co nemeli tak kvalitni spacaky,aby je udrzeli v teple a sli si udelat ohen. Slon nevydrzel napeti pred bojem a sel ven. Zacalo prset. Docela dost prset. Ja s Verkou jsme odmitly vstat, dokud nebude pekne. Pak Slon strasne dlouho chodil kolem stanu a zadonil at vylezeme, nakonec se uchylil k nasili. Asi po hodine nas to prestalo bavit a ja se sla rezignovane prevlict do kostymu. Kdyz jsme s Verou vylezly prestalo prset a vysvitlo slunce. Slon nas sprdl, jakto ze jsme nevylezly driv. Na louce se vysvetlovala pravidla. My jsme na to docela kaslali, stejne prej nebylo slyset. Az bylo vse vyjasneno byl dan povel k tomu aby se obe armady od sebe oddelily. Tak se stalo. Protoze me Slon naverboval do skupiny silencu, co s nama jeli vlakem, sla jsem si je najit. Trpaslik nam vysvetlil zakladni utocne a obranne formace a my je zacali nacvicovat. Par skretu to nevydrzelo a zacali si na nas dovolovat, coz se nam nelibilo a tak jsme je trosku pocuchali. Az bylo vse jasne, jeste jsme rekli svolavaci heslo Skatach, nacvicili par bojovych pokriku a sli se pridat k cerne armade. Naproti nam stala armada bila. Trochu jsme jim podlamovali sebevedomi a porvavali na ne. Pak jsem zjistila ze v bile armade vidim znamou tvar. Erwin. Uvidel me taky. Zamavali jsme si a pak jsme se na sebe vrazedne sklebili. Pote byl zavelen odchod cerne armady a my odesli. Se Skatach jsem zustala na Sauronove vezi. Mirne zabahnene. (Sauron asi zapomnel zavrit kohoutky v koupelne.) Dlouho jsme nemeli co delat, pak kolem prochazel jeden elfik, tak ho sli kluci postrasit. Dokonce ani neutek. Pak jsem obchazela vez a kdyz jsem se chtela vratit, tak me Richi nechtel pustit, tak jsme zacali sermovat. Chvili jsme se rubali, nacez Aki nevydrzel, zarval a vybehl po me. Tak jsem vybehla po Richim, ktereho jsem sejmula. V te chvili jsem uz mela v zadech Akiho mec. No pakjsme si jen tak treninkove sermovali pred pevnosti. Pak prisli orkove se Sauronem a tak jsme toho nechali. Chvili po te co zacala hra se na kraj lesa postavila hromadka elfiku. Slon si zrovna sel pro neco do tabora a vracel se. Nas docela nastvali, kdyz se k nicemu nemeli, udelali jsme formaci a vyrazili se slovy "sezrat, sezrat" na ne. Hnali jsme je pekne, taky jsme je pekne zmasakrovali. Kdyz bylo po vsem dosel k boji pripraveny Slon, aby zjistil, ze na nej nezbyl ani jeden elf. Pak k nam dolehly zpravy, ze se dobyva jakasi bila pevnost. Nechali jsme na vezi zbytek posadky a Skatach se vydala do boje. Nejdrive se pred nami objevilo par zmasakrovanych jedincu a pak elfi pevnost, ktera v tu chvili byla nedobytna. Za vezi se vsak krcilo stadecko trpasliku. Zautocili jsme na ne. Za chvili bylo po vsech. Chteli jsme se obratit a vratit se na vez, kdyz v tu chvili jakysi vsimavy skret objevil nejakou pevnost. Protoze Sauron s orky byl na blizku vyhlasil oblehani. Branili se statecne a dlouho, nakonec byli rozsekani o zdi. Pevnost byla dobyta a strzena. Ani popel nezustal. Saktach se zformovala a ze se vratime do veze. Zahajili jsme odchod, kdyz tu pred nami probehla banda elfiku. Hned jsme je zacali pronasledovat. Zahnali jsme je na opustene misto v lese a v presile dva na jednoho jsme je povrazdili. Bohuzel nas par bylo zraneno, ja to odnesla pravou nohou, takze navrat do veze byl vice nez nutny. Nevim jak to, ale kdyz jsem dorazili do veze, bylo nas celkem dvanact. Nad nami se ozyvaly zvuky bitvy. Vsichni jsme zaklekli, abychom nebyli videt. Za chvili prisel Sauron se svou gardou zkontrolovat vez. Pozadali jsme ho o podporu, protoze jsme z Akiho pruzkumneho hlaseni usoudili, ze za chvili tu mame trojnasobnou presilu trpasliku a lidi. Sauron se jen usmal a rekl, ze to zvladnem. Pak odesel. Za deset minut tu byli trpaslici. Bylo jich hodne. Ve vezi jsem nasla opusteny luk a osm sipu, tak jsem po nich chvili palila. Kdyz dosli sipy vzala jsem mec. V te chvili uz nas bylo docela dost ranenych a hrozilo, ze nas roztristi o hradby. To se vsak nestalo, protoze jsme zustali v posledni mozne pozici a pokouseli se odvratit neodvratne. Za chvili bylo po nas. Nechali jsme vez vezi a sli se na Anghband k Melkorovi ozivit. Na ceste jsme pak potkavali jen tak postavajici skrety, tak jsme je poslali at jdou po trpaslikach, aby nam nezborili vez. Do ted nevim jak to dopadlo. Na Anghbandu jsme se dali dohromady a kdyz jsme odchazeli, zacalo prset. V te chvili jsme jeste netusili, ze jeto pozehnani od naseho nejvyssiho. Nad cestou v kopci se neco delo. Udelali jsme formaci tesneho klinu a sli nahoru. Proti nam proudili hromady skretich mrtvol. Dostali pekne na prdel.Taky nas odrazovali, at tam ani nechodime, ze nas je malo, ze nas pobijou. (neznali Skatach a nemeli, stejne jako mi, ani poneti o pozehnani od naseho nejvyssiho) Cestou se k nam pridalo par skretu. Konecne zacal poradnej slejvak. Uvideli jsme radu nepratel. Obesli jsme si je, abychom je meli z kopce pod sebou. Zarvali a zautocili v klinu. Elfikum z nas az pocasi ruply nervy a vrhli se zpatky do sve pevnosti, kterou meli v zadech. Zahledla jsem mezi nimi i zlutou hvezdu Erwina. Saouron se kdesi-tusi vzal a vyhlasil oblehani. Zacalo krupobiti, v dalce uderil blesk. Bili s totalne rozhozenou moralkou, my rvouci silenou radosti z boure, ktera se strhla na oslavu naseho vitezstvi. Oblehani netrvalo dlouho. Co jsme neumlatili my, ubili kroupy. Posledni zbyl Erwin, jenz zadal cestny souboj, ktereho se mu od nas nedostalo. Bylo dobojovano.Promokli jsme spechali do tabora, abychom se aspon na chvili schovali pred tim silenstvim. Jen jsem vsak dosli na louku prestalo prset a u stanu uz do nas prazilo slunicko. Ze vseho az nas taky zacala stoupat bila para. Byl to super pohled.V tabore jsme pojedli a pak k nam prisly zvesti, ze na louce se schyluje k primemu boji. U toho jsem nesmela chybet. Skatach vsak byli opacneho nazoru. Tak jsem je nechala byt. Spolecne s Verou vyzbrojenou tou nejsilnejsi zbrani fotoaparatem jsme dosly na inkriminovanou louku, kde uz proti sobe stali obe armady. Pomalu jako by se nechumelilo, jsme se pridali k spravne strane. Jeste mi kdosi zopakoval specialni pravidla a pak jsme se do sebe pustili. Bohuzel Skatach nebyli jedini, kdo v ramci zachovani skreti rasy radsi zustali v tabore a tak bylo bilych vic. Zacali nas obchazet a my se museli stacet do kruhu, v kterem nas pak rozsekali. Co se dalo delat. My stali metr od sebe, oni ve dvou radach rameno na rameni. Poctem stitu bohuzel vedli take oni. Znovu se postavili linie a rez zacala nanovo. Dopadlo to stejne. Nezbyvalo nez zmenit taktiku. Na treti boj jsme se presunuli na roh louky a tak se v pravem uhlupostavili opet do rad. Jejich presila byla ale velka. Tim ze jsme byli v rohu se vlastne jen o nekolik minut prodlouzilo to k cemu by stejne doslo. Kdyz vse skocilo, byla vyhlasena pauza. Vsichni se vratili do tabora, kde jsme v klidu doobedvali. Po vyhlasene pauze prislo jen vyhlaseni konce. Spousta lidi se sbalila a odjela. My co jsme chteli skalopevne zustat az do nedele, jsme se zacali bourit a podnecovat zkusenejsi lidi, aby se pokusili neco zorganizovat. Oni se tedy snazili a my trenovali serm. Slo nam to docela dobre a zacali se pridavat i ostatni lidi, kteri to taky odmitli zabalit. Chvili jsem sermovala s Richim, ktery mi pujcil svuj kord a byla to docela zabava. Pak jsem to zkousela s Romanem, ktery se asi rozhodl zvitezit za kazdou cenu a kdyz nepomohl serm, pokusil se mi podrazit nohy. Na podruhe nejenze jsem opet zustala stat, ale podarilo se mi ho vyvest z rovnovahy tak, ze sebou sekl. Vsichni co to videli, se tomu museli smat. Roman si pak vybral mnohem krehci objekt Lindu a ja si sla lehnout na celtu k Verce. Slunce se pri tom prijemne opiralo do nasi cerne barvy. Zakryla jsem si oci a vychutnavala blaho. Za chvili citim cosi podezreleho na brise, kouknu a vidim Romana, jak semi rozkrocmo nade mnou stoje opira mecem o bricho. Zasklebila jsem se a naznacila pohyb nohou primo vzhuru. Romanovi se vitezoslavy vyraz okamzite vytratil a pak sundal i mec z meho bricha. Za chvili dorazil Erwin, ze kdyz bude dost lidi tak neco bude. Lidi vsak bylo na jeho pomery malo. Tak hlavni slovo prevzal Slon a sli jsme hrat jednu uchylnou sermovaci hru. Zacinali jsme v osmi na kazde strane a koncili asi za hodinu ve ctyriceti. A vsem se hrozne libila. Slon ji hral vseho vsudy asi deset minut a pak se na nas s Verkou spokojene divali. Po hre jsem byl vsichni totalne vyflusli a jen tak jsme postavali na hristi. Skatach zrovna odchazeli, tak se prisli rozloucit a podekovat za spolupraci. Z nasi party nas zbylo pet. Nas stan a pak Roman a Jirka. Roman vlastnil stan velmi podobny tomu nasemu a tak me napadlo, ze bychom je mohli prestehovat vchody k sobe. Vznikle monstrum jsme pojmenovali Soulozici stany. Postupem casu jsme si zacali povidat o nejlepsich zazitcich z bitvy, coz byla ta nejvetsi chyba tohohle dne. Zaslechl nas totiz nejaky sedy elf a pridal se k nam. Myslim si ze jsem byla v bitve skoro u vseho , ale to co jsme slyseli presahovalo meze nasi fantasie. Vsechno nam bylo znovu barvite prevypraveno a vypadalo to, jako by sli elfove od jednoho vitezstvi k druhemu. Za chvili nas zacal pekne stvat a nudit. Slon pro nasi zachranu nadhodil, ze bychom se mohli projit a my vrele souhlasili, doufajice, ze elfik zustane v tabore. Jednu chvili to vypadalo docela blede, ale zabraly me hlasky, ze dreva bude potreba dost.Pak jsme rychle zmizeli v lese, jeste ze jsme byli vsichni v cernem. Slon pak zahajil nasi prohlidku vypalenych a dobytych pevnosti. Prosli jsme toho jen trochu, ale i tak jsme nasbirali dost ztracenych sipu. Taky jsme smotali hodne provazku, jenz znacil zdi veze. Kdyz jsme se vratili byla uz tma a tabor vypadal opravdu magicky, protoze v nejblizsim okoli plali ctyri ohne. U jednoho obavany sedy elf, tak jsme se mu radsi vyhnuli. Sedli jsme u ohne, kde se zpivalo a hralo na kytaru a bylo tam hodne lidi. Jirka si sebou dovezl mandolinu a zpevniky, takze se hralo a povidalo docela dlouho do noci. Konec jsme pak oznacili totalnim prezpivanim zpevniku Asonance a Klicu. Z nekterych textu se jemnym elkfikum zvedali zaludky. Pr.:"Az se masa nasytime z vlasu si hnizdo postavime." Pak jakysi elf pronesl vetu, tykajici se jakym zazrakem sedi u jednoho ohne se skrety a oni zpivaji a hraji. Pak dodal:"Bohove dekujeme vam,ze jste na tyto Skrety seslaly tak mocna kouzla." To uz jsme pekne vrceli a pridali pisnicku o ustreleny noze admirala Ben-Bowa. Asi v jednu jsme to zapichli, byla pekna kosa, tak jsme vlezli do spacaku.

Nedele:

& nbsp; Rano nas opet vzbudily hlasy tech, co jim v noci byla zima. Velice dobre jsem zaslechla poznamku toho ukecanyho sedyho elfa, ze jsme kvalitni odruda skretu, ze ani nevylejzame na denni svetlo. Roman musel jit driv na vlak, tak se zacal balit. My posnidali a pak nam stan pristal na hlavach. Roman s Jirkou se v krecich valeli po zemi a my se tomu jen shovivave usmivali. Pak, ze se s nami pujde rozloucit. Verka se Slonem ho za ruce vtahli pod tropiko a ja jim v tom vehementne pomahala. Pobrali jsme mu klice, cepici, knizku, obe boty. Roman byl uplne nepricetny. Vrhl se po Verce, ktera momentalne vlastnila jednu jeho botu. Kdyz ji po dlouhem boji odhodil, vrhl se name. Slon to psychicky neunes a za zboreneho stanu vstal. Roman se mnou chvili zapolil o botu a pak zjistil, ze jsem lechtiva a botu mi sebral. To ale bylo ve chvili, kdy se Verka zmocnila jeji puvodni ukradene boty a boj zacal na novo. Roman zuril. Musim priznat, ze to krome toho, ze jsme meli po stanu melo docela docela positivni ohlas, vetsina se nas smala a uz nam nebyla zima. Kdyz opet Vere sebral botu a odhodil ji, pohotove se k ni dosapal Slon a privazal ji nekam na strom. To Romana rozzhavilo do bela a zacali se se Slonem honit po louce jako dva mali kluci, pricemz se Roman v jedne bote pokousel Slonovi sebrat Slonovi tu jeho. Mela bych podotknout, ze Slonovi se boty vcera rozpadly, tak mel pujcene moje, ktere mu byly o dve cisla mensi, takze i on sam je mel problem sundat. My s Verkou jsme pukaly smichy a zatim jsme poschovavaly zbytek Romanovych veci v trosce. Potom Slon vymekl a rekl mu kde ma privazanou botu. Kdyz ji nasel, pustil se do nas. V te chvili se Jirkovi Romana zzelelo a sel mu pomoct. Chvilku jsem zapolili a pak se to na chvili uklidnilo, to kdyz byl Roman o me v pololeze opren. V celku pohodlne, jen kdyby pod krkem nemel moje predlokti. Chvili se nic nedelo a Roman asi premyslel jak se me zbavi. Nanestesti jsem mu sama nahrala, kousek ode me stal Jirka a co me nenapadlo uz jsem mu rozvazovala tkanicky. To byla osudna chyba. Chvili to trvala a pak jsem byla vynesena z trosky a Jirka me mel za ukol pacifikovat, zatim co mel Roman sebrat Vere botu, kterou mu zatim opet obratne ukradla. Plan se jim podaril a pak jeste hodnou chvili Slon shanel po lese nase boty. Divadlo skoncilo a elfici zas zacali koukat po necem jinem. Roman se konecne rozloucil, obezretne, s batohem pevne pripnutym na zadech, botami zavazanymi na dvojitou klicku. Pote odspechal na autobus. My s Verou jsme se oblikly jak nejdiskretneji to v trosce slo a sly spachat hyenu. Ja jsem se vratila driv a Jirka, ze by si jeste rad zasermoval, tak jsem mu bokenem udelala par modrin navic, zkousel totiz kombinaci jednoruc + dyka a vubec mu to neslo. Slon se na nej chvili dival (nevericne) a pak to sel vyzkouset sam, pricemz jsem mu udelala jedinou modrinu, kterou si ze Silmarillionu odnesl. Kdyz se vratila i Verka, zacalo baleni. My tri jsme byli rozhodnuti dobyt Hostyn a pak sejit do Bystrice. Jirka, ze tu jeste zustane, zasermuje a pak se k nam prida v Bystrici. S tim jsme se rozloucili a vyrazili na cestu. Nahore a louce jsme vsem jeste jednou zamavali a sli. Slon si porad stezoval na velikost mych bot a ze jestli s nema nekam pojedu tak mi bud musi narust noha, nebo si musim poridit vetsi obuv. Po ceste dlouhe asi 2,5km byl Hostyn dobyt. Stal zde obrovsky kostel a s prihlednutim na pocetnost davu asi hodne oblibene poutni misto. Batohy jsme nechali pod znackou parkoviste a sli prozkoumat stanky. U tretiho jsme si udelali zalusk na medovinu. Kostel jsme pak prozkoumali jen zevrubne, neb v nem byl namackan dav vericich a bylo v nem dosti podstatne citit kadidlo. Vratili jsme se tedy k stanku cislo Tri a koupili medovinu. U batohu jsme Verce pomohli od prebytecnych jablek. Slon prvne odmital jit v mych botach dal, ale kdyz videl dav tisnici se na zastavce zvolil variantu Verciny boty, ta sice mela cislo bot vetsi nez ja, ale moje ji tlacili mene nez Slona. Stoji za zminku to, ze kilometr pred Hostynem Slona omrzely moje boty a rozhodl se pro roli poustevnika a dosel k Hostynu bos. Bos take provadel jeho prohlidku, takze starenky nestihali zirat. Do Bystrice to bylo ctyri kilometry z kopce,coz bylo pozitivni. Negativni bylo, ze se tou samou stezku ubiralo vice poutniku nez by bylo zdravo, ale skupinka ve slozeni Slon a dve dracice, jak nas Slon vtipne pojmenoval, budila ve vsech respekt, tak ze se v uctive vzdalenosti zastavovali a nechavali nas projit. Kapitola sama o sobe by se mohla jmenovat Bystrice pod Hostynem, kde je nemozne v nedeli sehnat slusnou, levnou a hlavne otevrenou hospodu, ktera by ukojila nas hlad. Nakonec jsme skoncili v cekarne CD a mazali si chleba pastikou. Pak jsem se pani pokladni sla zeptat na vlaky do Trebice. Mila pani mi s usmevem oznamila, ze se tam dneska uz nedostanu. To byl sok. Nejdriv jsem volala domu, ze budu spat v Brne u Jury, pak jsem volala Jurovi, ktery nebyl doma. No sranda. Za nejakou chvili jel vlak, tak jsme nasedli, ja s naprosto cernymi myslenkami, jak budu spat v Brne na Hlavaku na lavicce. V Huline jsem se rozloucila s tema trema a ja jela dal. V Kojetine se pak stal zazrak. Odjizdel odtud nejaky rychlik do Brna. Ja s radosti nasedla a v kupe usnula, tedy az potom, co mi pruvodci rekl, ze do Brna dojedeme hodinu pred odjezdem posledniho vlaku do Trebice. Ve Vyskove me lidi vzbudili, protoze tam byla nejaka trapna vyluka. V Brne jsem zavolala domu, ze teda nakonec prijedu. Vsude se zacal oslavovat mistrovsky titul z hokeje, ve vlaku jsem kvuli to mu nemohla spat, ale co. V Trebici na me uz cekali nasi a ja jela DOMU.