Bitva Pěti armád (Krnov) 24.-26.9.1999

Rostislav Konůpka

Opět proběhla pod vedením Melian na obvyklém místě nedaleko Krnova. Když naše čtyřčlenná skupina v sobotu ráno přicházela cestou od letiště k shromaždišti, míjeli nás auta obsazená bojovníky, zjevně nadšenými z toho, že oni jedou a my šlapem pěšky. Potvory! Velmi efektní byl průjezd avie naložené uhlím a skřety, obojí černé, takže ani nevím, čeho bylo víc a co bylo černější.

Na místě už bylo plno bojovníků, takže jsme se nahlásili organizátorům a především jsme zjistili, kdo ze známých se zde vyskytuje. Následovalo obvyklé skřetí rozdělení na věže, což je velice náročná a obtížná a především zbytečná procedura. Poté už následoval odchod na jednotlivé věže. Byly na stejném prostoru, jako v roce 97, což mě vcelku překvapilo, protože minulý rok byly umístěny jinde, a ten prostor byl členitější, a tudíž boj v něm byl zajímavější. No možná to je jen můj názor.

Letos jsem se rozhodl jet jako lučištník, protože mi na Lukově poškodili štít, a já jsem ho byl líný opravovat a ještě víc líný se s ním tahat. Takže jsem si radši vyrobil pár šípů, sebral jeden z luků, co zbyl na Lukově a vyrazil. Věra se jako obvykle na BPA vyvlékla z boje a filmovala bitvu na videokameru. Ještě před začátkem bitvy mi Lenka zlomila jeden šíp. Zkusmo jsem ho vystřelil bez hlavice a hezky se zabodl do stromu, načež se Lenka rozhodla, že už mi další šípy lámat nebude, protože bych ty bez hlavice pak střílel po ní.

Na začátku bitvy skřetí vojsko zaútočilo na elfí věž. Když naše čtyřčlenná skupinka dorazila na bojiště, byla už ve křoví před věží pěkná mela. Dodnes ale netuším, kde vlastně ta věž přesně stála, protože přes to křoví jsem ji neviděl. Bylo tam natěsnáno tolik lidí, že jsem ani neměl šanci vystřelit. Kolem přešel Bolg - skřetí hlavní náčelník, a k někomu prohodil: "Co tam chtějí dělat? Stejně to nedobijou." Na potvrzení jeho slov se začali skřeti zanedlouho stahovat. Konečně jsem si párkrát vystřelil, dokonce se většinou i trefil, ale k našemu vítězství to moc nepomohlo. nakonec byli skřeti obráceni na útěk.

Při útěku, jinak se to nazvat nedá, jsem přišel asi o dva životy. Na prostřední skřetí věži jsem se vesele doléčil, vesele proto, že předpokládaný bílý protiútok nepřišel. Vyléčení skřeti po nějakém tom postávání opět vyrazili do boje. Asi 200 metrů od věže postávala banda elfů, kterou jsme začali tlačit pryč, když tu se na naší pravé straně objevilo pár skřetů. Jdou posily, řekla si většina z nás, ovšem za chvilku se za touto naší "posilou" objevilo silné lidské a trpasličí vojsko. Jejich počet nás několikanásobně převyšoval. Zavládl opět zmatek, během kterého ke mě přišel nějaký pajzlík, zeptal se zda jsem mrtvý, a když jsem řekl že ne, párkrát do mě rychle za sebou bouchl a pak prohlásil, že mi sebral všechny životy a mrtvý teď už jsem. Svérázný výklad pravidel. Vrátil jsem se opět léčit na věž. Po nějaké době se začalo diskutovat o nějaké akci, nakonec Vláďa Chvátil sebral skupinu bojovníků, kam jsem se přidal i já, a oklikou vyrazil k lidské věži. Bohužel u věže se ukázal předpoklad, že zde nebude nikdo, velice mylný, bylo tu bojovníků požehnaně. Skřeti, věrní své pověsti, začali věž obléhat. Zdá se mi, že Vláďa začal s někým zuřivě diskutovat o pravidlech, jak je u něho zvykem. Po nějaké době se lidé rozhoupali a smetli těch pár skřetů, co šaškovali okolo. Většina skupiny se zachránila útěkem.

Vracel jsem se přes bojiště od přepadu lidské věže, když jsem potkal armádu skřetů, jak míří tam, odkud jsem přišel. Přidal jsem se k této armádě, ale ta se zastavila kus od věže a začala čekat. Párkrát došlo k soubojům malých skupinek kousek od věže, ale jinak se nic nedělo, nakonec se většina vydala k trpasličí věži, kde se tvrdě bojovalo. Tento boj byl nejzajímavější z celé bitvy, protože neustále přicházeli oběma stranám posily, takže se bojovalo všude okolo věže. Chvíli skřeti zatlačovali bílé, chvíli bílé vojsko skřety, boj probíhal na více místech zároveň. Ze začátku to vypadalo na vítězství skřetů, kteří zatlačili okolní vojska pryč a dobyli trpasličí věž, ovšem časem přišlo více bílých posil, takže většina skřetů byla zatlačena do věže a začalo obléhání. Protože jsem měl hlad a obléhání ve věži je podle mě ten nejhorší (nejnebezpečnější a nejnudnější) způsob boje, prohlásil jsem se za mrtvého, měl jsem už poslední život, a radši zamířil do skřetí věže na oběd.

Ještě chvíli jsem postával nedaleko věže, protože Věra natáčela příchod skřetích posil. No stejně skřeti nakonec věž neubránili, ale to už jsme tam nebyli. Cestou na věž jsme potkali posedávající skupinu. Byl mezi nimi Šmak a ještě pár dalších lidí, co bylo na Lukově. Vcelku mě překvapilo, jak příznivě hodnotili Lukov, protože jsem z něho jako organizátor neměl příliš dobrý pocit.

Na naší věži jsme poobědvali, bylo zde dost skřetů, kteří jedli a odpočívali. Objevilo se zde bílé vojsko, ale asi po deseti minutovém boji bylo zahnáno pryč, zůstal zde pouze Melkel - Gandalf, který se zdržel při znehodnocování života. Následovala hádka mezi ním a některými skřety, protože chtěl volně odejít, zatímco oni ho chtěli zabít. Ani už nevím jak to skončilo, ale naštvané byly obě strany, skřetů tedy víc.

Protože morálka nebyla příliš vysoká, většinu skřetů bitva moc nebavila, vydala se nás jen pár dál od naší věže, kouknout se co se děje. Na lesní cestě kousek od elfí věže postávala skupina složená z dvou desítek elfů a asi pět skřetů, kteří se v klidu o něčem bavili. Obě strany neměly chuť bojovat o nic. Tak jsem jednoho elfího lučištníka vyzval na souboj. Postavili jsme se kus od sebe na cestě a na střídačku po sobě stříleli šípy. Asi na popáté se mi ho povedlo strefit do trupu (no spíše vůbec strefit, vzdálenost nebyla na naše luky malá). Takže jsem souboj vyhrál. :) Ještě se tam chvíli soubojovalo, kecalo a pak jsme odešli blíž k naší věži, protože jsme zahlédli skřety v lese. Velice pozvolna se rozběhl pochod k lidské věži.

Malý kousek od lidské věže se začalo bojovat s trpaslíky a elfy, kteří přišli lidem na pomoc. Skřetům se dařilo je zatlačovat do té doby, než lidé zjistili že můžou vylézt ze své věže, poté vpadli skřetům do zad. Situace se stala velmi rychle neudržitelnou, protože na každého skřeta připadli přibližně dva nepřátelé, navíc každý z jiné strany. V zápalu boje se mi začali rozpadat brýle, takže jsem byl nucen odejít bokem a snažit se je dát nějak dohromady. Za chvíli přišel Roman, kterého někdo nepříjemně praštil do starého zranění po havárii, takže jsme ani jeden neměli chuť pokračovat v boji. Navštívili jsme studánku a chvilku u ní poseděli. Poté jsme se rozhodli dojít na naši věž a pak se případně opět zapojit do boje.

Šli jsme pěšinkou v křoví k naší věži, když tu se proti nám ubírala skupina trpaslíků. Protože jsme nemínili bojovat ani utíkat, uvolnili jsme jim cestu a nechali je projít. Teprve když přecházeli poslední z nich, uvědomil jsme si že mezi nimi je družinka, což jsem taky nahlas řekl. V tu chvíli se začali trpaslíci zajímat, zda jsme živí nebo ne. Naše odpověď, že něco mezi tím jim rozhodně na inteligentním výrazu nepřidala. No nakonec jsme se dohodli, že nikomu nic neřekneme a každý šel svou cestou. Cestou bylo vidět, jak bílé vojsko útočí na skřetí věž, ale vůbec netuším, zda ji nakonec dobylo nebo ne. Při příchodu na věž nám oznámili, že boj končí a bude závěrečná bitva na louce.

Začátek závěrečné bitvy nebyl špatný, protože se vojska proti sobě divoce rozběhla a prolnula se, ale časem vše samozřejmě sklouzlo k řadám. Stál jsem blíže hornímu konci, když tu na mě zezhora vyběhl trpaslík, který se nějak dostal za naše linie. Natáhl jsem luk, zamířil a z pěti kroků mu poslal šíp přímo do břicha, on však bez ohledu na všechna vyhlášená pravidla pokračoval dál, sekl mě svou sekerou a pak běžel dál a sekal ze zadu skřety. Vcelku mě tím naštval, takže jsem si šel sednout mimo boj k Věře, která kamerovala. Závěrečnou bitvu skřeti prohráli, poté následovala už mimo hru odveta, kterou skřeti vyhráli. Bitva skončila.

Po boji jsme poseděli u ohně s pardubičákama a Petrou a Katkou + jednou jejich kamarádkou. Pardubičáci sehráli pro naši kameru několik improvizovaných scének, především tedy pan Dokonalý. Za drobného deště jsme se pak Věra, Lenka, Roman a já vydali do Krnova oslavit Romanovy narozeniny. V první hospodě měli pouze pivo a naštvaného hostinského, takže jsme hned šli dál. Nakonec jsme došli skoro až k náměstí a našli jednu menší pizerii či restauraci, kde se vařilo. V kostýmech jsme budili pozornost, když Roman objednával šampaňské, číšník se optal, zda na oslavu vítězství. Najedli jsme se a porozprávěli o všem možném, pak už Romana s Lenkou čekala cesta zpět na tábořiště a mě s Věrou do Opavy, ke mě domů a ke druhé pozdní večeři. :-)