Vikingové (hrad Cimburk) 26.2.2000

Lenka Pikulová

O víkendu jsem se opět dostala mimo, až dojdu k onomu bodu, kde se bude začínat příběh samotný, vynechám řádek a pokusím se psát archaicky./P>

V sobotu brzo ráno jsme razili na vlakáč, kupodivu jsme šli na čas. Tam jsme potkali par nám podobných jedinců. Po pár nedorozuměních ohledně kupování lístků a shánění pití jsme se nasoukali do vlaku. Vystoupili jsme v Nemoticích a odtud jsme jeli autobusem do Koryčan, pěšky pak na hrad. Po nějakém tom kilometru nás přejel šílený Arab v zeleném autě a vzal s námi přijevši organizátory. Pak se ještě jednou vrátil, tak jsme mu nacpali do auta batohy, aby se nám šlo o něco lehčeji. Na hrad se šlo bahýnkem do kopce. Hrad už byl obsazen organizátory, účastníky a psy. Všichni se občerstvovali a čerpali energii. My se oblíkli do pracovního, vytáhli meče a já štít a čekali na vyzvání k činnosti. Sem patří ten vynechaný řádek.

V našem severském domově jsme se nalodili a vypluli na moře. Cesta trvala dlouho předlouho. Vzduch se začal oteplovat. Kolem řval racek a vlny nemilosrdně bušili do naší přídi. Přišel náraz a my s radostí vyskákali na teplé písečné břehy. V tom zákeřná ruka vyšší moci podpálila jediným bleskem naši loď. Moc se toho zachránit nedalo, hořela rychle. Rozhořčeni nespravedlivou rukou, jsme se rozprchli v malých družinkách po okolních dunách. První živá věc, kterou jsme potkali byla chlupatá a měla dva rohy. Jali jsme se to nahánět a lovit, když v tom nám naše umysli zkřížilo pomatení našich rodných, kteří na nás, Bůh ví proč, zaútočili.

Stálo to hodně Vikinské krve a nakonec jsme se jim mrtvi museli odporoučet. Cestou ke znovuzrození jsme potkali onu kozu, která se už teď jen pochechtávala, co všechno zavinila. Nakonec nám každému dala po kozí hlavě, s tím, že kozy jsou na zabíjení a ne na ochranu a že jsem jediní, kdo to pochopili. Na pravdě boží jsme se potkali také s našimi zmasakrovateli, s kterými jsme se nakonec spojili. k hlídání jsem pak dostala ještě bronzový pohár. Smrt byla velice vyčerpávající, proto jsme se do nového boje moc nehnali. Našim spojencům jsme nakonec poradili, že koza je opravdu koza, a ne nesmrtelná tříhlavá saň. Ti se jí jali nahánět a my dál prozkoumávali přilehlou poušť. Když jsme narazili na hada. Had byl liška podšitá, uměl mluvit a tvrdil, že je kouzelný a má tisíc životů. Asi proto do něj naši úžasní mužové začali řezat? Když to nepomáhalo, tak jsme začali diskutovat co s hadem. Ochočit. Vylámat zuby. Nakonec se přišlo na to, že had ztrácí sílu jedu. Když si dvakrát, třikrát do někoho kousne. Hned se kdosi přihlásil, že se nechá kousnout. Naštěstí ho kdosi zastavila Jana, která zaslechla poznámku o tom, že hadi nemusí kousat hned do lidí, když se chtějí zbavit jedu. Ale mohli by kousat do dřeva, tak si spolu s Janou 3x ťukli meči a Jana dostala kýženou trofej.

Nastala otázka co dál. Zpoza okolních dun se ozýval křik jakéhosi proklatého psa. Nebyl to pes, byl to od hlavy k patě zahalený muž a tvrdil, že je obchodník. Ptali jsme se ho, kde bychom našli přístavy. jelikož mu nezištné konání neříkalo, chtěl tuto informaci vyměnit za pergamen, nebo knihu. Samozřejmě, že jsme nic takového neměli. Pak se jal smlouvat o ženy, nejprve chtěl jednu ženu za jednoho velblouda, když zjistil, že jedna by byla za patnáct velbloudů, chtěl dvě ženy za dva velbloudy a dvě jeho ženy. Taktéž nakousl otázku rovnoprávnosti žen v naší společnosti, na to mu naši odpověděli, že se to dá přežít v celibátu a milý Arab se jim vysmál. Pak se tedy opět začalo jednat o výměně. Nakonec s plánem, že spolu s Janou přemůžeme Araba a vymlátíme z něj, kde jsou přístavy, a tak jsme se nechaly vyměnit. Provokativně jsem nesla své zbraně, aby je pořádně viděl, a aby si nevšiml, že za zády má Jana svůj meč. Poklekli jme tedy vedle něj. Hned nám nařídil, abychom se zahalily. Přehodila jsem přes nás svůj plášť. Jana mi podala meč a sama si ukradla Arabovu dýku. Pak to začalo. Skočily jsme mu obě po krku. nezmohl se na nic. Tak jsme se začaly vyptávat na přístavy. A on, že nám neřekne a začal prosit Alláha, ať něco udělá. V tu chvíli na nás zaútočila skupinka rodných. Bylo jich hodně. Pustili jsme Araba, já si doběhla pro zbraně a začal boj. Viděla jsem jak Arab podřezává Janu, protože nechtěla pustit svůj meč. Jako naschvál jsme stála kousek stranou do našich, Arab si mě všiml a zavelel jednomu z rodných, aby mě chytil živou. Každý šel z jedné strany. Netrvalo dlouho a měli mě přikleknutou k zemi a brali mi zbraň. když mi meč sebrali, vrazil mi ho Arab na krk a už se nedalo nic dělat, leda se nechat přiškrtit. Vydrápal se se mnou na kopec, ze kterého jsem se téměř skutáleli při boji. Pak tam nedočkavě čekal, až bitva skončí, aby mohl ukázat svůj triumf. Nakonec naši zvítězili a dohodli se s Arabem, že ho protentokrát nezabijí, když mne nechá jít. Trosky naší družiny se odebíraly zregenerovat k naší vyhořelé lodi. Já jelikož jsem měla nejvíc životů jsem dostala všechny družinní trofeje a měla jsem se klidit, kdyby něco. A ono taky, že jo. Arabská karavana nás začala pronásledovat. Oddělila jsem se a začala zaujímat strategická místa, z kterých bych se mohla uklidit.

Moje počínání zaujalo jednoho z karavany a samozřejmě onoho obchodníka. Zaslechla jsem něco o tom, že mě nenechají utéct a taktéž se začali strategicky přemisťovat. Začal boj a já se opět přesunula z bezprostředního okolí boje. Naštěstí se mě všiml jeden velbloud a nabral směr ke mně. Naštěstí si to pak rozmyslel a nabral směr pryč a zaběhl se do lesa, takže skupina , která prvně pronásledovala mě, teď pronásledovala psa.Překonala jsem potok a přidala se k vítěznuvší naší skupině, která se šla regenerovat k lodi. Muži se opět občerstvovali a pak jsme všichni vyrazili s oním pergamenem, který jsme získaly od karavany. Když jsme se přiblížili k obchodníkovi, viditelně zbledl. My ženský jsme se stáhli dozadu, abychom moc neprovokovaly a začalo vyjednávání. Teď tvrdil, že mu jeden pergamen nestačí, tak jsme mu dali ještě jantary a co-si. Nakonec tedy svolil a vyzradil tajemství, kdeže se nachází přístav. Pak taky našemu mužstvu radil, ať si na ženské dají pozor. A že teď žije asketickým životem, a že by za nic neměnil. Mezi tím mu kluci zpoza opasku ukradli jakýsi papírek, který se ukázal býti knihou. Poté jsme spořádaně odešli. Teda odcházeli, ve chvíli kdy zařval: Kde mám knihu!, jsme se dali do běhu. Chechtaje jsme se dostali k oáze, kde jsme vlastně nic nepotřebovali. Zase chtěli měnit ženy, ale tentokrát jsme se nedali. Bylo jich tam moc. Za zády se nám objevil obchodník a křičel, že jsme zloději, že jsme ho okradli. Tak jsme se urychleně sbalili z oázy a urychleně jsme postupovali k přístavu, tam jsme naložili dřevo na stavbu lodí a šli ho donést k naší spálené lodi. Cestou, očekávaje přepadu, jsme se spřáhli s jednou skupinou Vikingů. A opravdu ze začátku vyzývavě čekala celá grupa Arabáků. Shodili jsme dřevo, já rozdala meče a šli jsme na ně. Prvně po nás házeli bahno a pak jsme je smetli. Dřevo bylo na pobřeží. Teď už akorát sehnat stavitele lodí a hurá domů. V lodi nás opět přepadli Arabáci a opět byli rozneseni. Pak nám jeden polomrtvý Arab vyzradil, že onoho stavitele zaměstnává sultán TON-EN-Ý-SAL-ÁM, sídlící na protější duně. Po zdolání duny jsme stanuli před jeho palácem. Vyšel ven, aby se dozvěděl, co že si žádáme, pak řekl, že stavitele (dobrovolně) nedá. Tak jsme se na ně vrhli. Trvalo to docela dlouho. Největší problém dělala dvě dlouhá kopí. Nakonec jsme sultánův palác vybili, popadli stavitele a odtáhli ho ke dřevu. Pak ho zhulili mariánkou až nám nakonec postavil polovinu komfortní lodě. Spokojeni jsme se nalodili. Pak zavál příznivý vítr a my se plavili zpátky domů na sever. Vlny zase bily, rackové už nekřičeli a nakonec jsme se zdárně dopravili domů.

Řádek opět vynechávám. Příběh skončil a my v rámci naší deseti členné skupiny šli trénovat na plácek za hradem. Šermovali jsme až do mrtva, pak jsme se sbalili a jeli s Brňáky a Hodoníňáky domů. Předtím jsem ještě šermovala s jedním Arabem a trapně jsem si vymkla koleno. Pak už jsme se rozloučili a odešli. Jedny Hodoníňáky bral Michal se všemi batohy, takže zbylí tři šli s námi do Koryčan. Tam jsme vlezli na chvíli do hospody, kde už seděli Brňáci. Vypili jsme každý po pivu a šli na autobus. Pro Hodoníňáky přijel Michal a s Brňákama jsme jeli do Nemotic a pak do Brna. Cestou jsme vykládali karty a osud. Perfektně jsme si zašermovali a navázali spoustu kontaktů.