Boj o Silmarilly (Újezd u Rosic) 14.-16.4.2000Rosta1. Příjezd:O příjezdu pouze stručně, vyjeli jsme z Prahy vcelku pozdě, protože se někteří nemohli dostat dřív z práce. Při přestupu v Brně jsme potkali Robbyho z Přerova, který jel na úplně jinou akci stejným vlakem. Bohužel se nám ho nepovedlo přesvědčit, aby jel s námi. Taky se vyznamenala Lenka, která tudy občas jezdí domů, protože na jedné stanici se za oknem objevil zmatený skřet, který se ptal kde to má být, že tu mají auto a čekají na někoho kdo jim ukáže cestu. Lenka suverénně odpověděla, že to bude příští stanice a náš vlak odjel do tmy. No ve skutečnosti to byla až třetí stanice, ale ti s tím autem nakonec dorazili správně. Na zastávce se nám povedlo propašovat batohy do auta Hodonínských skřetů, kteří se pro zbývající ještě jednou vrátili, za což jim patří naše díky. Poté jsme bez zátěže došli až do Újezdu u Rosic. Právě když jsme stáli ve středu vesnice, zahlédl jsem za sebou divného psa. Divný pes přišel blíž a ukázalo se, že to není divný pes, ale jezevec! Suverénně si to zamířil k nám a začal nás očuchávat a sedat na boty. Vůbec byl podezřele přítulný, takže jsme došli k závěru, že je buď ochočený nebo má vzteklinu. Nikdo jsme na něj nešáhli (kdo by taky chtěl riskovat vzteklinu) a pokračovali jsme dál. Bez jediného slova se od nás odpojil za vesnicí. K tomuto setkání ještě poznamenám, že druhý den, při cestě na bojiště, jsem se zeptal místních, zda se jim běžně v jedenáct v noci po vesnici potulují jezevci. Řekli, že to není nic neobvyklého, ten jezevec se jmenuje Matěj, je ochočený a snažil se na nás vyžebrat něco k snědku, nejlépe rohlíky. 2. Bitva:V sobotu ráno proběhlo přihlašování a kontrola zbraní (velice přísně kontroloval Azrik). Pak se všichni přesunuli na bojiště, což byl kus lesa za vesnicí. Cestou jsme potkali přicházející skupinu z Třebíče (Jana, Pavel, Jitka, Helča). Jednalo se o klasický smrkový les s plochým, rovným a dobře přehledným terénem. Stal jsem se velitelem naší kombinované skupiny Sek+Lukov a překřtil jsme ji na cirkus. Celá bitva byla rozdělena na jednotlivé předem domluvené bitvy. Melkor vždy řekl téma následující bitvy kapitánům, kteří ho pak roznesli mezi své mužstvo (teda aspoň já jsem ho roztruboval pečlivě). Naším prvním úkolem bylo zničit elfí tábory na pobřeží. Došli jsme k nim a po chvíli všechny bílé buď zabili či zahnali na útěk. Vše bylo rozhodnuto úplně bez problémů, tak jsme očekávali, že naše druhé vojsko prohrálo, ale po návratu jsme zjistili že zvítězili také. Druhý úkol byl ubránit Angband proti Feanorovi. V té době měl náš cirkus 8 bojovníků, takže z nás Melkor udělal Balrogy. Část skřetů odešla nepříteli vstříc do průsmyku a zbytek zůstal před Angbandem. Bílí se dostali přes průsmyk a pak zaútočili na zbylé vojsko před branami. Skřeti se statečně bránili, dokonce se jim povedlo prorazit bílou řadu, ale nakonec byli všichni pobiti. Feanor přišel zabušit na bránu, na což Melkor vypustil nás, balrogy. Rozehnali jsme zbytek bílého vojska a zabili opovážlivého Feanora (s jehož mrtvolou se nechal Morgoth zvěčnit na památku). Jedinou poznámku bych měl k tomu, že většina bílých neměla vůbec tušení oč se jedná, že máme brát na zásah tři životy a že jich máme opravdu dost. Dalším, v pořadí třetím úkolem, bylo osvobodit uvězněného démona a přinést od něj Melkorovi jeho zbraň - jakýsi sekáček. Zvolili jsme taktiku klínu, přičemž zbytek se rozdělil na menší skupiny, které se snažily útočit z různých stran. Po nedlouhé době klín prorazil linii bílých a démon byl osvobozen. K celému boji bych poznamenal, že démon zabíjel jedním úderem a přestože byl uvězněn v maličkém území, linie bílých byla tak blízko, že jich několik zabil ze zadu ještě před svým osvobozením. Taky se mi stalo, že když jsem se přesunul na bok, z ničeho nic jsme měl proti sobě pouze záda bílých (nabídka jež se neodmítá :-) ). Bylo to nečekané přetočení řady, když na ně z druhé strany zaútočila jedna naše skupina. Čtvrtý úkol (furt mám pocit že tam byl ještě jeden??) byl doprovodit Glaudrunga na jeho cestě, přičemž bylo nejdůležitější chránit ho před šípy. Elfíkům se příliš mnoho zásahů nepovedlo, takže jsme opět vyhráli. Během boje jsme udělal několik zkušeností, tak třeba že velitelská šerpa může být docela zákeřná, když se sveze přes ruku tak šikovně, že potom není možno vůbec hýbat štítem, obzvlášť vhodné když se bráníte dvoum až třem zle dotírajícím soupeřům. Také se tu projevila skřetí zákeřnost. Davidovi se povedlo obejít bílé, a ze zadu dva zabít, poté se zase vrátil do skřetích řad. Celé se to odehrávalo na samém okraji linie, takže když jeden z nich vztekle zakřičel: "Dávejte si pozor na ty co nás obejdou!" stačily mi tři kroky, abych se krajnímu bojovníku dostal do boku a se slovy: "Jo, třeba na mě!" mu sebral život, protože pečlivě naslouchal radě svého spolubojovníka a nevěnoval mi patřičnou pozornost. Pátý úkol zněl zaútočit na průsmyk a obsadit ho. Průsmyk byl vytvořen z provázků, byl nálevkovitého tvaru, v nejužším místě měl přibližně 8 metrů šířky. Naše vojsko k němu přitáhlo, jednou cvičně zaútočilo a pak už jen tak před ním stálo do té doby, než organizátoři ohlásili konec tohoto úkolu a pak jsme odešli zpět. Poznamenal bych, že v takovémhle počtu bylo něco takového o zdraví všech zúčastněných. Bylo to přesně to, čemu se vždy vyhýbám a ani tady jsem se do toho nehrnul. Když jsem se po boji bavil s hlavním organizátorem Erwinem řekl mi, že to bylo myšleno jako kontrast k většině bitev, kde se běžně takhle bojuje o věže. No stejně to tam podle mě nemělo co dělat. Šestý úkol byl ubránit zajatou Lúthien před osvobozením bílou armádou. Lúthien byla držena v pevnosti vyznačené z provázků, do které byly čtyři vchody, doplněné o předsunuté opevnění takovým stylem, že bránitelných vchodů bylo šest. Přes provaz se dalo střílet z luku oběma směry, ovšem nedalo se přes ně bojovat ručními zbraněmi. Skřeti vyčlenili skupinu, která zůstala mimo pevnost a měla na bílé vojsko zaútočit zezadu. Bílé vojsko přitáhlo, pustilo se do obléhání, skřeti se urputně bránili, skupina mimo pevnost zaútočila z druhé strany, bílí občas přesouvali síly mezi jednotlivými přístupy do pevnosti, ale skřeti se jim vždy postavili na odpor a nakonec bylo bílé vojsko odraženo aniž by se jediný bílý bojovník dostal k Lúthien. Jako lučištník jsem si skvěle zastřílel, protože některá místa umožňovala střílet do nechráněných zad bílých útočníků, všude okolo se válely šípy a nepřátelští lučištníci nestačili na to, aby nás umlčeli. Jedna z mých obětí mi říkala, že ji teď dostali pouze lučištníci, a to musím poznamenat že ten bojovník měl štít. No prostě lučištnický ráj. (tak a teď mě nenávidí všichni s obouručáky :-) ) Předposledním, sedmým, úkolem bylo doprovodit našeho vlkodlaka Huana do bitvy s vlkodavem Carcarothem. Samozřejmě bylo nutné ho chránit před nepřátelskými útoky. Útoky směřovali na krabici, kterou za sebou táhl a nepřátelé se snažili rozmašírovat zbraněmi jablka v této krabici. V tuhém boji předcházejícím souboji vlkodlaka s vlkodavem byli úspěšnější skřeti, takže souboj vyhrál vlkodlak Huan. Osmý úkol byla vlastně závěrečná bitva. do které nastoupilo skřetí vojsko posíleno tím, že každý bojovník měl o jeden život více. Černé vojsko bez problémů smetlo bílé vojsko. Jako lučištník jsem vystřelil tak asi pětkrát, všechno bylo příliš rychlé. Následoval ještě poslední souboj, kde samozřejmě zvítězil Melkel, drtivě zvítězila černá strana a tím byla ukončena celá bitva. 3. Po bitvě:Většina bojovníků se velmi rychle rozprchla, takže celé tábořiště bylo, vúči předchozí noci, večer vysloveně tiché. Akorát bubeníci zůstali a vydrželi hrát minimálně stejně dlouho jako minulou noc. Poznámka na okraj, jejich bubnování bylo zaslechnuto o týden později u Třebíče (místo vzdálené asi 60km), takže se přemísťují postupně dále na západ. Po malé bitvě v místní hospodě, kde Lenka například zdolala pivo, kafe a horalku plus nějaké brambůrky, jsme se vrátili na tábořiště a založili vlastní oheň. Posléze následovalo mentální rozhánění mraků a poté výborné vystoupení mistra Králíčka :-) (nejdříve praktické cvičení z angličtiny, téma bylo tuším sopky atd., a pak ještě přednáška z filozofie, téma neznámé, ale pořád to bylo nějaké absolutní teplo či absolutní zima). V neděli ráno jsme se jen zbalili a odpočívali, proběhla naše obvyklá zábava - boj o boty, který skončila tak, že jsme toho radši nechali. Došli jsme na vlakovou zastávku, kde došlo k poslednímu kamerování na video a pak už nás čekala jen dlouhá cesta do Prahy. Teda ještě tu s námi byla Jitka s Helčou, které jeli na opačnou stranu do Třebíče. 4. Shrnutí:Celou bitvu bych označil za mírně nadprůměrnou. Zde jsou její klady a zápory:
Ještě bych měl dvě poznámky k pravidlům. První se týká probíhání přes nepřátelské linie, kde jsem viděl některé bílé jak vběhnou mezi skřety, kteří je samozřejmě sejmou, oni si odečtou jeden život, ale přitom proběhnou dál za linii a pak za chvíli zaútočí ze zadu. Druhá je spíše výtka na organizátory boje o soutěsku, kde si bílé vojsko dalo nad sebe dvě linie štítů, což znamená dvojnásobně hustě lidi, ti klečící měli hlavu přesně v úrovni úderu na trup. Přesto že je tenhle případ zmíněn v pravidlech, nikdo z organizátorů se tímto nezabýval, přestože jsme na to upozorňovali. No abych řekl pravdu, ani kdyby tam neměli dvě řady štítů, skřeti by se do téhle soutěsky moc nehrnuli. |