Lukov dřevárna (hrad Lukov) 11.-13.8.2000

text sepsal Gelefier,
člen slovutných Přátel pana Mikuláše Dačického z Heslova

Dačičtí z Heslova

Bitva na hradě Lukově. Moje první dřevěná bitva a musím přiznat, že mě moc nenadchla.Prostě se dřevem to není ono. Ale naštěstí jsem se Slonovi (ten to orkoval) vtírnul jako jeden z baronů a docela jsem si to užil. Protože jsem nemusel moc bojovat a mohl jsem sem tam i velet. Také jsem zdarma dostal velmi pěknou dceru. To se fakt vyplatilo. Také úplně super byla noční část hry, kterou jsem si vskutku užil.


Na jaře roku MM, mě povolala královna na svůj dvůr. Uvítal jsem tuto příležitost ze dvou důvodů. Za prvé na naší severní hranici jsem registroval zvýšený výskyt gnolů. Tito zelení hnusní skřeti jsou horší než morová rána a již dlouhá léta sužují náš kraj. Proto jsem chtěl požádat královnu Izidoru, naši osvícenou panovnici, o pomoc při řešení tohoto problému. Druhý, ne méně (aspoň pro mně) závažný důvod byl ten, že moje dcera Jitka dosáhla již věku kdy nadešel čas aby u dvora představena byla a poznala i trochu svět. Musím přiznati, že její dětství nebylo příliš radostné. Její matka, moje věrná choť, byla zabita gnoly krátce po jejím narození a já se jí, pro spoustu povinností, nemohl věnovati tolik kolik bych chtěl. Jsme chudý kraj a i za lepších dnů není lehké uhlídat chod rozlehlého panství a za dnešních dob, darmo mluvit.

Tedy dorazili jsme začátkem léta na hrad. Pravda roztrpčila mě přítomnost gnolího velvyslance u dvora královny. Tento proradný a lstivý tvor ( Azrik se tuším jmenoval ) se vetřel do přízně královny a šířil různé nehorázné lži o sobě a svých soukmenovcích. Ač jsem se pokoušel uvést věci na pravou míru ( patnáct let neustálých bojů přeci jenom dává člověku jiný pohled na gnoly). Ale královna obluzena tím skřetem nedopřála mi v tom sluchu a tím uspíšila náš konec. Snad kdyby tenkrát poskytla mi vojsko mohli jsme vymítit tuto nákazu z povrchu země a později by se oni nemohli spojit s naším větším nepřítelem a cesta osudu se mohla ubírati jiným směrem.

Alespoň druhý cíl mé cesty došel naplnění. Moje dcera stala se dvorní dámou královny a její blízkou přítelkyní, též zapadla dobře do kruhů na dvoře a získala mnoho přítelkyň ve svém věku, kterých u nás na Severu vskutku moc nebylo. Původně jsem se chtěl vrátit domů mnohem dříve, ale vzhledem k přítomnosti Azrika na dvoře jsem se rozhodl zůstati poněkud déle. Na přelomu léta vřítil se do hradu zaprášený jezdec na uštvaném koni. Byl jsem zrovna na nádvoří a proto jsem jako jeden z prvních zaslechl tu zprávu.

Princ Vratislav se vrátil z exilu.

To byla vskutku nemilá zpráva. Loni se princ pokusil chopit moci, ale přecenil své síly a byl v boji poražen. Izidora však nemohla svého syna nechat popravit, jak si bezesporu zasloužil a poslala ho pouze do exilu. A dnes se Vratislav vrací v čele obrovské armády. A půlka jeho armády je zelená ! Zatracení gnolové ! Pokoušeli jsme se nalézti gnolího velvyslance, ale ten záhadně zmizel. Královna projevila obavu jestli se mu něco nestalo. Cha. Královna je bezesporu dobrá panovnice a jsem připraven za ní položiti život, ale do dnešních zlých časů by byl potřeba spíše mocný král, bojovník vládnoucí tvrdou rukou a ne královna, která je příliš hodná na tuto zlou dobu.

Ten den večer dorazil posel od prince. Předá-li královna trůn Vratislavovi dostane pět měst do osobního vlastnictví a princ ji nechá být. Vskutku velkorysá nabídka. Vždyť jenom střední část království má asi pětadvacet měst a to nepočítám různá polosvobodná města ! Nehledě na to, že hrad Lukov ještě nebyl dobit a většina lidu miluje svojí královnu. Vskutku by Vratislav lacino přišel ke království. Královna pochopitelně odmítla a posel odjel s nepořízenou. Já společně s baronkou Raylou jsme se postavili do čela vojsk.

Večer se Vratislav utábořil nedaleko hradu. Jeho armáda byla skutečně a mnohanásobně převyšovala naší jak počtem tak kvalitou vojska. Rozpoznal jsem mezi nimi několik nejlepších žoldnéřských jednotek ( např. Skřety) a gnolové jsou odjakživa obávaní protivníci. Ač malí obklopí protivníka a ubijou ho pouhou vahou svých těl. Jsou zběsilí a nezáleží jim na životě. Rozeznal jsem tam i jednoho starého nepřítele ze severu Poldinku i s jeho hrůzostrašnou válečnou sekerou.

Zjistili jsme, že nepřítel má tři magické vlajky které zvedají morálku vojska a pomáhají vítězit. My jsme vlastnili také tři a tudíž by se jejich síla vyrušila. Bylo proto potřeba nepříteli vlajky ukořistit a vlastní uhlídat. Převlékl jsem se do obyčejných šatů a vyrazil na výzvědy. Podařilo se mi proniknout do nepřítelova tábora vydávaje se jednoho z žoldnéřů ze skupiny kterou jsem náhodou znal. Proto jsem znal pár lidí na které jsem se odvolával. Podařilo se mi dostat až k samotnému princi, ale bohužel mi šlechtická čest nedovolila vrazit mu dýku do zad. Alespoň jsem vyslechl rozdílení úkolů na noc. Samozřejmě byli vysláni muži, aby nám ukradli vlajky, další nám měli otrávit vodu a provést několik dalších zákeřností. Také jsem vyslechl heslo na dnešní noc. Velmi mě pobavilo, když jeden z vojáků varoval před proniknutím nepřítele mezi ně. Vřele jsem s ním souhlasil, že by bylo vskutku nemilé, kdyby byl mezi námi špion a velmi dobře jsem se bavil. Poté jsem jim "pomohl " uspořádat vlajky, aby se dobře bránily. A tak, když jsem odcházel, měl jsem vlajky pěkně po ruce a hned jsem si dvě odnesl s sebou. Pro třetí jsem se vrátil později a odešel jsem spát s pocitem dobře vykonané práce. Bohužel jsem se ráno dozvěděl, že jsme vlastní vlajky také neuhlídali a o několik jsme jich přišli.

Druhý den započal útok. Bohužel jen několik málo našich jednotek bylo schopných se postavit nepříteli v rovném boji a ten nás drtil na všech stranách. Jediného význačnějšího vítězství jsme dosáhli, když jsme ukořistili bednu se zlatem, které nepřátelé převáželi. Jinak to byl celkem masakr a zemřelo mnoho dobrých mužů. Bohužel hodně z našich válečníků byli spíše sedláci a rolníci než vojáci. Nepřítel vypaloval vesnice a mnoho mužů zemřelo při marné obraně žen a dětí. Nepřítel neušetřil nikoho. Kolem poledního jsem začal postrádat svojí dceru. Zoufale jsem se na ní vyptával, až jsme zjistil, že šla do lesa pomoc nějaké ženě, které tam umíral manžel. Okamžitě jsem tam poslal oddíl vojska, ale ti bohužel našli jen stopy boje. Moji dceru unesli gnolové, nééééééééééééé!!! Obávám se, že jsem ztratil soudnost a posílal vojáky do ztracených potyček proti gnolům a sám se vrhal do nejlítější řeže a při pohledu na gnola se ze mne stával bersekr. Bohužel smrt se mi ale vyhýbala. Po poledni, ale dorazila zpráva, že moje dcera je ZPĚT!!!!!!!! Opravdu ji zajali gnolové. Naštěstí to byl Poldinka a jeho kmen, jeden z mála gnolů, který má v těle čest. Ti ji předali princi, který ji propustil za výkupné . Díky bože. K večeru jsme s stáhli do hradu. Rayla bránila bránu a já jsem zůstal vzadu, kde přes horské sedlo vede cesta ke hradu. Nepřítel zaútočil na obou frontách. Boj trval mnoho hodin a vyčerpaní vojáci podávali obdivuhodné výkony. Mnoho hrdinských činů bylo vykonáno. Až v jednom okamžiku zaútočili nepřátelé prudkým náporem a prorazili do hradu. Běžel jsem k Rayle, aby poslala posilu, ale potkali jsme se na půl cestě. Prorazili i předem. To byl začátek konce. Obklíčili nás na nádvoří. Hotovili jsme se k zoufalému boji. Ale královna v ten okamžik neunesla pohled na umírající vojáky a vzdala se. Byl jsem hrdý na naše muže, když jsem viděl s jakou nechutí skládají zbraně. Byli odhodlaní bojovat a zemřít. I královna měla slzy v očích. Co víc si může panovník přát. I poté, beze zbraní, když nepřítel pokřikoval na královnu a vypadalo, že se na ní vrhnou, bránili ji vlastním tělem a vrhali se nepříteli na zbraně. Masakru naštěstí zabránil příchod prince, který chásku zahnal. Ač jsem viděl, že většina těch, co přežili byli gnolové, snad se mu nevymkne síla, kterou si povolal, z rukou - to by byl brzy konec naší civilizace. Princ je sice nepřítel, ale je šlechtic, a konec konců i z královského rodu.

To neznamená, že bych se chtěl k němu přidat. Podívali jsme se na sebe z Raylou. Vojáci se musí na rozkaz královny vzdát, ale my ne. Vskočili jsme do arény. Princ byl zklamán. Chtěl nás vidět na popravčím špalku. Poznal ale, že živé nás nedostane. Poslal na nás tedy Zharfa.

Kostky už jsou vrženy

dny osudu jsou určeny

život je rázem bezcenný

když utočí Zharf šílený

Aspoň že moje dcera je v bezpečí. Princ slíbil královně město, do kterého může odejít i se svým dvorem. Zemřel jsem v písku arény s pohledem upřeným do tváří těch, které jsem miloval nejvíce, své dcery a své královny.