Mortheim (Lažánky u Brna) 6.-8.4.2001, sepsala: Rayla (Lenka)

Bratře Bonifáci...

Budu ti vyprávět příběh. Příběh devíti řádových sester, které se svou vírou a zbraněmi pokusily zastavit lavinu. Lavinu, která dštila sírou a žárem pekelným. Po zkáze Mortheimu ke mně promluvil Sigmarův hlas a vyzval mne, abych neprodlévala už ani okamžik a s družinou svých sester se ihned vydala do kraje zkázy, kde bylo zapotřebí naší pomoci.

Jak hrozné věci se kolem Mortheimu dějí jsem začala chápat v táboře nedaleko něj. Pokřivené charaktery a kamenná srdce, takové bylo zdejší přijetí. Výhružky smrtí, urážky a sprosté nadávky, jediná slova, která doléhala k našim uším. Však nemělo být lépe.

Po setmění nás vyhledal posel a moje nejtemnější sny se pozvolna stávaly skutečností. Sestry co jich v klášteře Mortheimském bylo buď zahynuly ve městě při katastrofě, nebo se jedna po druhé stávaly terčem Templů, asi tak snadným, jako je opuštěné ptáče snadnou kořistí jestřába. Hlubokým žalem se naplnila naše srdce, proto jsme se před Sigmarem a sebou samými zavázaly poznat pravdu a navrátit tuto zemi do jeho milosrdných rukou.

Pozdě v noci jsem se probudila ze zvláštního snu hlasem volajícím mne do tmy. Sestry Selgel a Zuzana měly stejný sen, ostatní sestry jsem v táboře nenašla. Posílaje krátkou modlitbu Sigmarovi jsme vyšly do pustiny. A jako by tam venku přestal plynout čas. Kroky naše byly rychlé. Pak přišel boj. Obludná stvoření se začala nořit ze tmy a my je drtily, sic nám jiného způsobu nezbylo. Z děr vylézaly další a další zrůdy, sekajíce po nás drápy a chrlíce oheň. Prošly jsme. Nakonec nás opustilo ono nutkání dál se drát temnotou a my se vrátily do ležení. Ostatní sestry již zde byly a vyprávěly mi podobné příběhy.

Za slunce úsvitu oddaly jsme se modlitbám a já předčítala sestrám slovo Sigmarovo, bych povzbudila jejich zkroušené mysli. Hospodský, který včera oním věrným poslem byl, dnes choval se velice zvláštně, a rozum jako by měl zastřen . Jeho radou jsem se ale říditi nechala, hledajíce se sestrami ruiny bývalé svatyně. Však špatné propasti jsme nalezly, přes špatný most se vydaly a na špatnou horu vyšplhaly. Nezbylo než se vrátit. Obchod jsem pak byla nucena uzavřít a nalezení svatyně vykoupit službami naší kněžky.

Byť ponejprv jsme naši svatyni očistily a následně vysvětily. A pak přilezly tři černé zrůdy. Povzbudila jsem sesterstvo a první vyrazila do boje. Skřeti byly obludy odolné, ale naše kladiva dopadala na jejich hlavy s železnou pravidelností. Společně s nějakým zbrojným mládencem jsem se jala pronásledovat posledního prchajícího, sesterstvo nechávaje daleko za zády. Po dlouhém a namáhavém boji mladík padl k zemi mrtev. Nezbývalo mi než doufat, že mou paži povede ruka Sigmarova. A mé prosby byly vyslyšeny, druhou mrtvolou, která se v křečích sesula na zem byla mrtvola Zharfova.

Od krve a vyčerpaná k smrti jsem se odebrala ke svatyni vyléčit si své rány. Pět sester bylo ochraňovat naši kněžku, která šla vyléčit černý mor nějakému nebožákovi v táboře, sestra Skřítek hlídala vchod svatyně a sestra Kyrie pohřbívala sestru Gudrun.

K našemu svatostánku se stahoval houfec barbarů. Chtěli drancovat a pálit, však dobrota tohoto místa se odrazila v mém hlase a způsobila, že všichni s milým pozdravem a úsměvem na tváři odešli a ještě zbavili blízkost svatyně odporného prokletého předmětu. Zanedlouho se navrátily sestry.

Sigmar mi šeptal, že času již není mnoho, proto jsme své kroky směřovaly k táboru, kdež jsme chtěly nových zpráv vyzískati. Leč cestou nás překupník amuletů zdržel. Toho pak jsme za kacíře považovat počaly, když se nám pokusil prodat Sigmarův pot. Jaká to nestoudnost. Síť na něj byla vržena, ústa mu byla zacpána a dýka na krk přiložena, později i meč na žebra přitlačen. Vypovídat pokorně začal, kterak k Sigmarovu potu přišel. Dobrovolně nám nepravou relikvii odevzdal a odprosil Sigmara za své hříchy. A my ho propustily.

Však toto zdržení se nám mohlo stát osudným, neb zpoza ohybu stezky se k nám valil zelený démon, který svým jedovatým klepetem nejednu sestru zabil. Pak vynořili se odevšad lidé i nelidé mnozí a záhadné pikle kuli. I tu ke mně přistoupil obchodník v drahé róbě, s ještě dražší eskortou v zádech a žádat mne začal o pomoc při transportu svého bratra. Sliboval mi peněz mnoho a světských statků ještě víc. Zdálo se, že mu na bratru velice záleží. Tak přijala jsem úkolu jeho a vyžádala si dary pro svatyni naši, rozmluvu s bratrem a charitativní počin v táboře zdejším.

Poklusem jsme se pak přesouvaly kolem družin podezřelých z kdejakého hříchu, abychom pak v čele všech v pochodový krok zvolnily a bojovou píseň sobě zapěly. Neb i tímto tempem jsme se všem brzy vzdálily a chvíli na to v místo setkání přibyly.

K boji došlo rychle. Hordy nepřátel valily se proti nám, ani nedomýšlím, co by se stalo se zbytkem zbrojného lidu, kdyby v prvních řadách bok po boku nestály sestry Sigmarovy. I hnali jsem nepřátel šik svých před sebou a drtili je hlava nehlava. Však jejich mrtvá těla za našimi zády snad ožívat znovu začala a mnozí další vylézali z lesa. Bili jsme se dobře jen co je pravda, však naše řady začaly řídnout. Ze zálohy byl zákeřně ťat náš chráněnec, klesl zlou ranou k zemi a umíral. A našli se v řadách našich ti, kteří za drobný peníz rádi dokonali dílo smrti. Chránila jsem tělo toho muže dokud naposledy nevydechlo. Pak jsme se sestrami opustily hnusné místo zrady.

Sigmarův hlas v té chvíli ke mně promluvil zcela jasně a snad poprvé jsem pocítila jak sžíravý dokáže být strach v mém srdci. V zádech mne zamrazilo a na hrdle jsem pocítila palčivý žár. Však přelud tento brzy odezněl. A já věděla, že od teď jsem každým krokem k Sigmarovi blíž. A klid zalil moji hárající duši.

Tajemství Morteimu se začalo pomalu vynořovat z temnot. Čím více jsme se blížily pravdě, tím rychleji spěl náš dosud známý svět k záhubě. Křehká lidská srdce se lámala příliš snadno v otráveném dechu našeho přicházejícího nepřítele.

Navštívily jsme všemocné orákulum. Vstoupila jsem sama branou do světa otázek a odpovědí, beze zbraně, bez štítu. Vykonala jsem rozkaz orákula, položila otázku a bylo mi odpovězeno. Orákulum bylo opravdu mocné.

V blízkosti naší svatyně jsme nalezly příbytek učence nyní poustevníka, obdarovaly ho a on nám prozradil další tajemství o Mortheimské bráně a tajemství kláštera jenž by nám mohlo pomoci. Však ničehož více jsme se nedozvěděly.

Z lesa se vynořil skřet, křeče s ním smýkaly a řval hroznou bolestí, pak jako by vše pominulo. Začala jsem pronášet modlitby. Skřet zařval a padl k zemi, zmítán příšernou agónií. Obklopily jsme ho. V ruce svíral jeden z prokletých kamenů. Jako by se nemohl rozmyslet, jestli ho zapudit, či přivinout. Náhle se ho zmocnil šílený smích. Pokusil se vstát, ale já jsem mu přišlápla ruku s onou hroznou věcí. Sestry mu vyrvaly meč z druhé paže a kladivy ho přibily k zemi. Sténal a já ho jménem Sigmarovým zapřísahala, aby upustil ten kámen. Po krutém boji, který se v jeho nitru rozhořel, rozevřel dlaň a nechal tu věc odejít. Navrátit jsem se poté chtěla k moudrému muži, bych se ptala na další otázky, však zahnány jsme byly divou zvěří.

Katovnu jsme nalezly záhy, zde stáli tři katovy pohůnci a tvrdili, že mistr dorazí za okamžik. Dorazil, však cesta tato byla nám uzavřena. Putování naše se stalo beznadějným. Křížem krážem jsme prohledávaly všechna lesní zákoutí, abychom nalezli duše, dobrovolně se vrhajíc do otroctví a nechávajíc se zakout do okovů prokletého pána, a pomohly jim nalézt správné cesty. Bohužel nikoho jsme nepotkaly. Všichni jako by zmizely z povrchu zemského. I Sigmarova všudypřítomnost, jako by se vytrácela a přicházelo něco velice zlého.

Ta věc bude tak strašlivá, že se jí nebude moci rovnat žádné utrpení starého světa. Vidím černou beztvarou lesklou hmotu vynořující se z křišťálového jezera a otravující každou kapku vody. A lidé tu vodu hltají, nedokáže se jí nasytit a jed z ní proniká do jejich niter a zabíjí kousky dobra co jich v každém trochu zbylo. Vidím však naději. Zřím čistou dívku v prostých šatech, která bere tu kalnou vodu a ta se v jejích dlaních opět stává křišťálově průzračnou.

Vzduch se zachvěl a ztěžkl dusivým horkem. Brána pekelného města se začala otevírat. A sesterstvo vešlo do bran Mortheimských společně s ostatními čistými, kteří se shromáždili, aby se pokusili zastavit hrůzu tepající mu v ulicích. Předstoupil před nás posel Temného pána a řež začala přeukrutná, nebylo snad těžšího boje v mém životě. Krev tekla proudem naše i jejich. Po první vlně útoku jsem se dostala do první řady a bila ty zrůdy, stejně tak mé sestry a zbytek branné síly naší. Několikráte jsme je zatlačili zpět za bránu a oni se pokaždé s novou silou vrhli se do útoků a kosili naše řady. Většina mužů na naší straně padla, ale kněžka naše vlévala sestrám nový život do žil a my pořád stály a držely tu zhoubu. Až do chvíle kdy ukrutným kouzlem byla zabita. Pak se zkáza naše rychle přiblížila. Rozbita byla naše řada a všichni zabiti, zůstala jsem sama v místě zhouby, jediná jíž ještě v srdci plál oheň Sigmarovy lásky.

Nepřítel pak se mnou hrál krutou hru. A mě života i sil s bolestí pomalu ubývalo. Nejprve proti mně povstal bojovník, který dnes podvakrát stanul v boji po mém boku a dobře se mu vedlo. Třetí setkání přineslo mu smrt. Zrakem kalným jsem rozeznala dalšího soupeře, byl jím ohavný upír, který se mne pokoušel ošálit svým hlasem, ale v uších mých vřela jen má krev. Má mysl se uklidnila, připravena přijmout smrt v boji. Ale právě tento klid dodal mým třem ranám takové síly, že upír klesl k zemi mrtev. Půda se mi zachvěla pod nohama a hlava zatočila. Po mé zbroji se rozlil horký karmín. Ránu na šíji jsem vůbec necítila, zmizela únava i bolest.

Poslední posel smrti už čekal jen na mne, všechny sestry už byly s ním. Na jeho křídlech jsme vstoupily do zahrad Sigmarova věčného království. Přišel nás uvítat muž ve zlatém zářivém rouše a já poznala jeho líc i hlas. Tam není k nalezení ničeho zlého. Tam se jednou potkají všichni ti, kdož uvěřili v Sigmara.

Ty bratře Bonifáci uchovej v paměti sv. Sigmara a nauč tomu tak i své syny, by alespoň jediný lidský rod nezapomněl na starého mocného Boha, protože ON se vrátí a z tvého rodu pak vzroste květ naděje.