Sraz s Rosťou, Jirkou Havelkou, Usůlem (Honzou Nikrýnem) byl u nás v práci v 18:30. Všichni přišli včas. Ještě jsem potřebovala dořešit drobnosti, ale už se mohlo nakládat do auta. Měli jsme půjčené auto felicii combi, modrou naši super škodovku. Táta odpoledne prozřetelně zaparkoval s velkým odstupem od ostatních aut, takže jsem mohla bez velkého stresu vyjet.

Rosťa potřeboval ještě koupit jídlo a tak jsme po výjezdu z Prahy zahli k supermarketům. Trochu si popletl firmy a tak jsme jako první zaparkovali před „Makrem". Dovnitř šel Rosťa s Jirkou. Během čtvrt hodiny byli zpět a Rosťa nesl pytel jablek a bochník chleba se slovy: „Když jsem chtěl sýr, tak my dali nejmenší balení o velikosti toho chleba, tak jsem to radši nevzal."

Přesunuli jsme se na druhé parkoviště k „Supernově". Dovnitř jsme šli já a Rosťa. Měli jsme přesně rozhodnuto co chceme. Během deseti minut jsme si vše nesli k pokladnám, zde však nastala prekérní situace. Vpravo byli 3 maxi košíky a mladá pokladní. Vlevo stáli dva lidi: první měli dvě věci a druhý fotbalový míč. Šli jsme logicky doleva. Problémem se stala prodavačka, která vypadala dost zmateně. Nejprve namarkovala jinou cenu kolečkových bruslí a tak se z toho byl histerický záchvat nakupující dámy. Přitom paní pokladní držela pás a nám ujížděl nákup pod skládací stoličku, kterou dotyčná dáma kupovala a zmizel pod ní. Rosťa se hrdině vrhl před a jal se zachraňovat naše jídlo. Požádali jsme, jestli by prodavačka nemohla pás zastavit. Ta zmateně koukala kolem a pás se otáčel dál. Nákup jsme pochytali a Rosťa se ho začal bránit vlastním tělem, aby zase neodjel. Prodavačka zavolala pomoc odbornější slečny a problém s cenou kolečkových bruslích se začal řešit - podotýkám, že před kasou byla obrovská cedule (1x0,7m) s cenou oněch kolčkových bruslí, které si nikdo nevšímal. Mezitím se kolem nás prohnala ochranka a chytla někoho v davu a už ho vedli čtyři lidi kolem. Problém s cenou byl vyřešen. Paní prodavačka však nemohla objevit čárkový kód o rozměrech 5x7 cm na skládací židličce. Ikdyž jí pán stojící za nimi s míčem ukazoval, nevnímala. Přitom neustále bušila do kláves, a tak se stále objevoval nápis: „Chybná kombinace kláves". Bohužel ji tento nápis nerozrušil a bušila dál. Nakonec se vše šťastně povedlo a tento nákup byl odbaven. Následoval pán s míčem. Paní prodavačka byla dost zmatená a nevěděla co s ním. Pán říkal, ať s tím míčem projede nad snímačem čárkového kodu, ale ona na něj chvíli nevěřícně koukala a zkoušela všechno možné neustále dokola. Potom teda bezradně uposlechla rady onoho pána a ono to fungovala. Sláva další nákup odbaven. Konečně jsme přišli na řadu. (za tu dobu, co jsme čekali, vpravo na kase paní zvládla 6 maxi košíků nákupu.) Té naší pokladní jsme museli pečivo najít podle obrázku v ceníku a nadiktovat kody. Problém nastal s našimi čínskými nudlemi, kasa zase psala něco o nesprávné kombinaci kláves a paní neustále bušila do kláves a nápis ani neregistovala. Nakonec jí Rošta řekl, že takhle to asi nepůjde a tak j sme nakonec i my mohli zaplatit a odejít. Strávili jsme tam plodnou třičtvrtě hodinku.

Od Prahy jsme vyjížději po 20 hodině. Dálnice byla už prázdná a tak se jelo dobře. U pumpy jsme si udělali přestávku na benzín, záchodky, občertvení atd. Z dálnice jsme sjeli za Zďárem nad Sázavou. Rosťa se ujal navigování a s menším zádrhelem jsme našli Bystřici nad Perštejnem a v půl jedenácté jsme byli v cíli - u rybníka ....?

Na břehu jsme potkali Jirku Hovorku, Abu, Helču a ty nás poslali dolů pod hráz, kde byl hlavní stanový tábor. Tam jsme se hlučně přivítali s Raylou (Lenkou), Kyrii (Jitkou), Julčou a její kamarádkou Luckou. Rosťa začal pobíhat po tábořišti a hledat další známé a vítat se. Po oběhnutí tábořiště jsme šli stavět stan. Auto jsme měli zaparkované hned na kraji. Stan jsme šli postavit k ženským. Lucka si stěžovala, že se k nim nastěhoval Jirka, a že se ho nemohou zbavit, že s nima bude spát ve stanu. Prý jestli nevíme, jak se ho zbavit. Tak jsme ji politovali a šli k ohni vyzvídat novinky. Jirka naháněl Helču, co by jeho imaginární manželku a synka Usůla. Zavzpomínali jsme na zimu minulý týden v Adršpachu, jak jsme ráno sundávali sníh ze stanu s nadějí že tento víkent snad už sněžit nebude. Šli jsme spát málo před půlonocí. Byla jsem dost unavená, ikdyž jsem pila celý den kafe.

V noci jsem se budila. Bolelo mě koleno, tak jsem si ho omotala mikinou.

Probudila nás ječící Julča. Asi se snažila vyhodit ze stanu Jirku. Rosťa šel na průzkum ven, mě se podařilo znovu usnout. Potom mě přišel Rosťa vyhnat do zimy. Chtělo se mi čůrat, tak jsem nakonec přece jen musela.

Navlékla jsem na sebe 5 vrstev oblečení, našla záchodky a šla vytáhnout kameru. Nahoře na hrázi byl bufet. Kontrolovali se zde zbraně a slabší povahy, si zde mohli dát něco teplého k pití. Rosťa dostával instrukce k boji a já jako slabá povaha jsem koupilla čaj. Melkor jako hlavní organizátor vysvětlil ve stručnosti pravidla boje a hry. Potom se šlo kolem rybníka stále dál a dál dozadu, skoro až na druhou stranu, kde bylo herní území. Po cestě se mi podařilo zapadnou do bahna, takže jsem opět zaujala standartní bahnitý výraz.

Rosťova družinka čítala cca 25 lidí - většinou známí (Lenka, Jitka, Julča, Lucka, Šaman, Jirka, Jirka, Usúl) Abu se přidal na zelenou stranu královny Meve (na konci hry jsem se dozvěděla, že to byl ve skutečnosti chlap - bratr Melkela). Rosťa jako velitel družinky se ještě před začátkem hry rozhodl zjisiti stav svého vojska a Jirka se ujal výcviku. Hned při prním střetu dostal Usůl mečem (bodem) těsně vedle do oka. Takže první zranění dovlastních řad. Řekla jsem Rosťovi ať dotyčného sprdne, protože hrozně bodal i druhé. Řeka jagura byl dlouhý odvoňovací kanál - teď zanesený tvořící rovnou cestu. Brod by vyznačený žlutými fáborky. Věže byli provázky kolem stromů.

Jelikož jsem nebyla tolik zasvěcena do děje, zdálo se mi pobíhání zmatené. Neustále se běhalo k brodu a do věže oživovat. Situace vypadala takto. Černí se na věži oživili. Uviděli na druhé straně brodu bílé, usoudili, že je jich shruba stejně a tak šli na ně. Po několika sekundách boje, se přiřítila ze zadu skupinka Sedrika (bílých) a všechny černé vybyli, takže se šli zase oživit. Vcelku stereotypní scénář. Posléze byl vyslám zvěd k Emhirovi (veliteli celé černé strany). Ten přinesl zprávu, že je nutno najít ??? Objevila se Melian jako ??? od ní dostali první kvest - dojít za pasáčkem a zjistit jestli se mu povedl čaj.

Děj se nijak ni moc nevyvíjel. Tak jsem šla odložit kameru, protože mě to přestávalo bavit. Byla zima. Hra nic moc. Byla jsem nevyspalá a nebylo mi dobře. Chtěla jsem si jít lehnout do stanu.

Nakonec jsem si řekla, že se půjdu podívat ještě kolem. Potom se mi nechtělo, protože nastal dějový obrat, byla dobyta černá věž a vojsko se muselo přesunout na hlavní věž. Tam jsem vytáhla jídlo a obědvala. Vyzkoušela jsem si kladivo a zjistila jsem, že je to velmi dobrá zbraň. Potom byla věž zase dobyta zpět a šlo se zase na černé. Dělal jsem držák na instatní životy, protože Rosťa nemá na kostýmu pořádkou kapsu. Potom se děj zase nějak nevyvýjel a tak jsme s Kirii seděli na celtě a kecali a kecali. Vzpomínali na minulý Soden, kdy jsme taky seděli a seděli a za celou dobu nepřišel do pevnosti nikdo. Natož pořádnej chlap, který by ty pápěry vymlátil a ženy znásilnil. Ale kolem se pohybovalo spousta chodící kožešinek a tak jsme dělali oči, zda by nám ji někdo dobrovolně věnoval na zahřátí. Nikdo se kožešinek nechtěl vzdát, tak Kirii navrhla kožešinku přepadnout a z toho ošklivého chlapa ji násilím servat. Plán se nezdařil neboť to kožešinka zaslechla a nechtěla a přiblížit na přepadovou vzdálenost. K sezení a kybicování se přidali ještě Julča a Lucka. Když už hrozilo, že přimrznem k zemi hra byla ukončena. Šli jsme se najíst do tábora. V bufetu uvařili polívku a s dvěma rohlíkama vyšla na 16,50 Kč! No nekup to teplo!!!. Všichni si dali. Cokoliv teplého do žaludku bodlo. Potom jsme vyrazil do hospody.

Šlo se cca 2 km do vesnice, tam kde jsme se včera dívali, zda tam někdo není z našich, ale to měli zavřeno. Dnes měli otavřeno a byl ta velmi příjemný čísník. Líbolo se mu jak hrajeme na flétnu, zpíváme. Dokonce mu vůbec nevadilo a tvářil se vesele, když začal Šaman bubnovat (mlátit) o stolu. Dokonce ani když mu Jirka polil ruku horkým kafem, který nesl pro mne. Tak ho odnesl a přinesl nové. Jirka Hovorka exeloval, neměl ani špetku alkoholu, ale choval se jak by ho vypil sud. Nejenom, že rozli mě kafe, Helče pivo, a Usůlovi limonádu, ještě drkal do stolu a všechny ohrožovat mácháním rukou. Hráli jsme šachy. Začal Jirka se Skřítkem. Jirka vyhrál. Potom Jirka proti mně a Skřítkovi a to jsme vyhráli my. Naproti hrála Helča a Šaman a hospodský jim fandil (pozn. půčil nám velké dřevěné šachy). Potom jsme si dávali odvetu s Jirkou, kterému radila Helča. Tak nás porazili, kůli mojím dvou hloupým chybám, kdy jsem udělal velkou rošádu a potom jsem si nevšimla a vzali nám zcela jednoduše dámu. Část lidí odešla vedle hrát kulečník. Hodiny pokročili a já hrála šachy se Skřítkem, i přetože mi Skřítek zpočátku sebral většinu figurek, nakonec jsem zvítězila. Potom jsme hráli piškvorky. A už nebylo co dělat, čekali jsme na ty od kulečníku. Lenka dráždila Usůla nůžkama, že mu ustříhne jeho dva copánky. Nakonec mu je ustřihla. Dost mě tím překvapila, protže jsem nevěřila že to nakonec udělá. Nastalo dusno. Usůl měl v očích slzicky a tak jsem se to pokoušela zamluvit. Konečně dohráli kulečník a mohli jsme platit. Cesta do tábora byla rychlá. Jak jsme přišli, tak jsme s Rosťou hned šli zalehnout. Ikdyž jsem ten večer vypila dvě kafe, tak jsem usla jak šplalek. Jo do deníčku si mohu napsat, že jsem poprvé vypila celý půllitr černého piva sama, byl totiž fakt moc dobrý a já celý den nepila. Julču jsem ukecala taky a řákala, že bylo taky fakt dobrý.

Ráno zase Julča ječela. Rayla jí sliboval smrt. Melkor začal vyřvávat, že za deset minut nástup k boji. Rosťa vylezl a já musela s ním. Byla dost zima zdálo se mi, že ještě horší než včera. Tak jsem odmítla jít hned s nimi. Šla jsem zbalit věci do auta. Potom jsem vzala batoh a šla za nimi. Po cestě jsem dohnala Fišpána s dvěmi děvy, chtěl po mě video z Morthejmu, tak jsem ho odkázala na Sedrika. Našla jsem je vcelku rychle podle řevu. Řady bojovníků byli řádně prořídlé. Donesla jsem instantní životy a loďku a peníze a snídani Rosťovi, takže jsem vypadala jako zásobovač jednotky. Začala jsem vyplňovat lejstra pro brontíky. Hra měla brzo skončit a my jsme měli dojet k babičce. Lucka a Julčou museli stihnou vlak a tak jsem je slíbila odvést.

Po cestě do tábora jsme bilancovali počet zbývajících stanových kolíků, náhodou Rosťa našel rybářskou vidlici, tak jsme ji radostně přiřadili ke stanovým kolíkům. Naskládali jsme ostatním věci do auta. Julča řekla, že jim jede vlak za 7 minut, takže nastala relí po slnici. Jelo nás v autě sedum. Sotva jsme dojeli k zastávce přijel vlak a holky do něj chtěli naběhnout. Rosťovi to bylo divné a říkal, že jede opačným směrem, však taky za chvíli přišli s tím, že ten správný jim jel před dvaceti minutami. Tak jsem vysadila kluky a naložila znova Julču a Lucku a Jirku a jeli jsme do Bystřice. V Bystřici jsme po krátké projžďce našli autobusové nádraží, zrovna z něho dojížděl autobus do Prahy. Vysadili jsme je a jeli s Rosťou zpět. Nebýt jeho, tak tam bloudím dodnes. Tříkrát jsem dnes přijela na křižovatku a chtěla odbočit na úplně opačnou stranu. Potom jsme s klukama jeli už po nornárních cestách až do Havlíčkova Brodu, kde jsme je vysadili u vlaku a jeli na Ledeč.

Ještě na nádraží stihla královny Izidora pasovat svého věrného poddaného pážete Usůla na rytíře.

Na konci města (Havlíčkův Brod) jsme naložili tři holky. Jeli z házené a pili víno. Rozjařeně vyprávěli, že bojovali proti nějakým stopadesátikilovým ženským, že sice prohráli, ale jinak že jsou první a proto oslavují. Jedna vystoupila v Okrouhlici a ty druhé jsme vyložili před mostem ve Světlí. Do Ledče jsme dojeli ve 15 hodin. Babička nám nasernírovala maxiporce ptáčka s rýží a štrůdl. Povídali jsme a za hodinku a půl jsme jeli ke Chládům.

Šli jsme na chvilku dovnitř (k Renče do pokojíčku). Terezka se hrozně styděla, tak jsme zase šli. Vezli jsme Renču. Dálnice byla plnější a dost jsem z ní byla vynervovaná, ale šťastně jsme dojeli. Renču jme vyložili na Opatově, potom se vrátili zpět na dálnici a sjížděli do Podolí. Před garáží jsem zjistila, že nemá klíče od garáže ale náhodou za náma přijel soused, že jede také parkovat, tak nás pustil. Zaparkovala jsem bezproblému, až z toho mám radosti jak lehce. potom jsme nadvakrát vynosili věci z auta. V pokojíčku jsme snědli krokety a šli vybalovat. Dala jsem vyprat spacáky, takže koš byl hned plný. Rosťa odcházel po desáté hodině. Já se ukecala, a šla si umýt vlasy a spát.