Sodden (u Domaninského rybníka u Bystřice pod Perštejnem) 20.-22.4.2001

Byl docela teplý (aspoň u nás na Sibiři) a vlahý (někdy až moc) den a my se rozhodly, že svými úsměvy rozehřejeme a oživýme fádní a převážně mužskou nordickou armádu (jižní – teplou rozehřívati netřeba). Tak a nitky našeho osudu se toho dne začaly spřádat. O tom, že z nich vznikl skoro g ordický (nebo nordický ?) uzel až později ….

Nasoukaly jsme se do zbroje (v našem případě to byly plné krosny, luky a šípy) a vyrazily jsme k nástupišti dostavníků, jež směle zovou se dnes autobusy. Zbylé osazenstvo se tvářilo poněkud nesměle, asi si bláhově mysleli, že je chceme přepadnout (to ale netušili, že jediný bojový výpad, kterého jsme byly s našimi luky schopny, bylo nechtěné vypíchnutí oka náhodného kolemjdoucího nedávajícího pozor ( nebo že by pohov ? :o))

Zdánlivě snadný nástup do autobusu byl však mnohem obtížnější, než by nás kdy v nejsmělejších snech bylo napadlo…

Naše každodenní zkušenosti přinesly ovoce , a tak jsme nastupovaly mezi prvními. Já (Lucka) jsem nastupovala jako první a já (Julča) hned po ní. A pak TO začalo…

Směle jsem nastoupila, dokonce se dostala přes první sedadla (s krosnou na zádech!!), ale dál už to nešlo, a nešlo…tam, ani zpátky…prostě nikam. Dostala jsem se k druhému dvojsedadlu, nějak se na něj poskládala(se svými 177 centimetry – píšeme to proto, že tam bylo místa tak pro pětileté dítě – pod nohama jsme jako pozornost podniku obdržely ještě hasicí přístroj a kolo) a byla řada na Julče. Já jsem „seděla“, ale co Julča ? Ta měla stejné množství věcí, jenom krosnu o něco širší. Nemohla se propasírovat ani přes to první sedadlo. Spadla jí peněženka, pak se jí rozsypaly šípy, utrhla karimatka a pak už šla k zemi jenom ona (smíchy :o))) Sebe moc popisovat nebudu, protože v té chvíli jsem já smíchem už jenom sípala a ze všech sil se pokoušela nadechnout. Za deset minut jsme jakžtakž zvládly pohyby svých končetin a na mě byla postupně nacpána další krosna, karimatka a jako bonus jsem dostala přes hlavu taškou plnou šípů (ještě, že jsme nevezly meč, to by bolelo víc :o)))

Julča : Je pravda, že jsem zabrala skoro celou uličku (byla hoooodně úzká – ta ulička), na sedadlo jsem se už nevešla a mě (ač mám pouhých 162 cm) nešlo ani přelézt, podlézt, obejít, případně přeskočit. Navíc se ti lidi netvářili, že by si chtěli hrát na vojáky :o)) Poté, co se nalodil zbytek cestujících (kupodivu bez sebemenších problémů), jsme se začaly rovnat i my. Zbytek cesty proběhl v relativním klidu, až na to, že jsem skoro každou půlhodinku (spíš častěji) posilovala stylem : krosničky, hop do uličky a pak zase : krosničky,(vy potvory) hop zpátky. („S dělníky ruku v ruce, krosničky furt po ruce …“)

V Bystřici nad Pernštejnem jsme se plny elánu a nic netušíc vydaly na vlakové nádraží. K naší smůle bylo na nejvyšším kopci a druhém konci města. Tam jsme zjistily, že vlak do Rozsoch jede až za půl hodiny. Naneštěstí se mi uvolnila tětiva a při pokusu o nápravu se jeden konec úplně rozvázal. A tak jsme se daly do spravování. Tětiva ze silonu našim úporným snahám statečně čelila, ale mi jí taky. Zkončilo to u toho, že ji Julča utáhla a držela zubama a já jsem narychlo odmotala drátek z šípu a pro jistotu to (tu tětivu, ne Julču !!) přidrátovala. Myslela jsem, že mi vypadnou všechny přední zuby(Julča).

Přijel vlak, my ho ze všech sil (po dobré radě pánů průvodčích, že stojí o 200 metrů dál (dobrá rada nad zlato, ale když přijde pozdě :o)) doběhly. A pak spolu sním ještě 5 minut stály a čekaly na to, až ONI !!! v klidu dojdou!!!

V Rozsochách jsme se připojily k bandě naprosto cizích lidí a šly. U Domanínského rybníka jsme za chvilku našly zbytek lukovské jednotky bez vrchních velitelů (chyběla královna a její Ústa). Postavily jsme stan (naštěstí jsme si všimly, že je opačně a před přikolíkováním ho o 180 stupňů otočily). Přišel Jirka (Guma – zná ho tak víc lidí) a po asi 15 minutovém přesvědčování a jeho hře na tuleně(í) jsme bohužel měly dalšího nocležníka. Asi za 3 hodiny dorazila i Věrka, Slunce naše jasné, Slon, Usúl a jeho panoš (nebo se tomu taky říkávalo panic:o))) Jirka (Zbrojíř)…. Další práce pro Falku :o))))

Časem se u ohňů (velni těsně) sesedali lidé (= teplo!!!!) nebo se hloučkovali a různě poskakovali (taky teplo !!!!). Po našem dvouhodinovém poskakování byl Usúl násilně donucen k rytířskému chování a pustil mě sednout k ohni. Asi za hodinu se šlo spát.

Spát není to správné slovo. Bylo to spíš občasné upadání do něčeho, co se podobalo ztrátě vědomí. Ale zima se nedala a spolehlivě nás třasem co deset minut probouzela (ale bylo i pár odolných jedinců, co (k naší nevíře) spali venku).O půl páté nás zima morálně (nebo spíš fyzicky) přemohla. A za doprovodu cvakání našich zubů jsme se začly bavit, čímž jsme (soudě podle hlasitých protestů) vzbudily zbytek naší gardy.

Sobotní ráno bylo oživeno Usúlovým vstupem do OFICIÁLNÍCH bran dospělost, kteroužto zastoupila popelnice ( prý se ani moc nebránil, asi to nešlo :o)))

Šly jsme se zaregistrovat (nechtěli přibírat do Nilfgaardu, ale konexe – Slon zapůsobily), schválit zbraně (po půl hodině ve frontě nám někdo milostivě řekl, že luky jdou až na konec :o)) a vyslechnout Melkelův výklad pravidel. Melkel si stoupl na židličku, Julča vedle a když povyskočila, tak mu byla až po pás ;o)) Rozdělili jsme se do jednotek a vyrazili.

A za devatero horama a devatero řekama bylo nebylo sídlo Nilfgaardu. Po příchodu nás od teplých oddělila řeka Jaruga a bitva mohla začít. Slon „zapráskal“ svým vatovým bičem nad hlavou a zvolal : „BRAŇTE MĚ ZBABĚLCI !!!“ . Další povel zněl : „Utvořte řadu a lučištníci, držte se za ní!!!“ Nutno podotknout, že naši spolubojovníci, si tuto radu nevzali příliš k srdci a velice brzo ji změnili v roztroušené běžící a řvoucí skupinky. Myslíme, že je vcelku zbytečné dodávat, že jsme pár bitev i prohráli, ale na naši obranu musíme říct, že protivníci bývali zásadně v přesile, což byl jediný rozlišovací prvek, neboť se velice „mazaně“ maskovali oděvy v našich černých barvách. Další podlou lstí pseudočerných byl vlnitý plech, který Drobek charakterizoval jediným, avšak výstižným slovem : pllllllllm (doporučení : Přečíst nahlas!). :o))

Celý den se nesl ve znamení půtek o věže a popřípadě dobytí nových pevnůstek. Skončilo to vítězstvím na obou stranách (každý byl přesvědčen o své pravdě, ale do teď jsme přesvědčeny, že naše pravda (a láska) zvítězí (nad lží a nenávistí)).

V kempu jsme se všichni vymrzlí a hladoví vrhli k okýnku, kde podávali cosi o chuti spařené (luční :o((( ) trávy zvoucí se čaj , ale bylo to teplé = dobré.

Po talíři gulášovky jsme se hromadně přesunuli do hospody, kde jsme během čtyř hodin přezpívali veškerý repertoár Asonance, Nohavici a jiných. Uchvátil nás Raylin způsob pití : pivo-kafe, pivo-kafe, …. po objednání čtvrté kávy málem trefil šlak hostinského a ne Raylu. ;o))). Další oblíbenou činností byly šachy mezi královnou a Gumou s jejich rádci a Hečlou s Šamanem, kterým dokonce odborně asistoval i hostinský. Asi za dvě hodiny dorazila část druhé armády a již ne tak originálně přezpívali veškerý repertoár Asonance, Nohavici a jiných.

Je to zvláštní, ale cesta zpět do kempu v lehce povznesené náladě nám trvala mnohem mnohem kratší dobu. V kempu se většina normálních lidí odebrala do říše snů (no, normálních :o/). My dvě, panic (nebo se tomu taky říkávalo panoš) Zbrojíř a Pavel (jehož životním mottem bylo : „Mám rád všechny. A hodně!“) jsme šli skoro do rána hrát karty. Padla tam i hláška, že kdo prohraje, tak jde zahřívat spacák. Nekonalo se to, protože bychom postupně musely oběhnout celý tábor. A to bychom do rána nestihly.(bohudík:o)))

Druhý den začal vcelku humorně, když ještě všichni leželi , Melkel zvolal : „ Nástup k boji!“ Reakce byly: „ Ty cenzura ! Jdi do cenzura! Ses snad cenzura?!!!!“

A zase devatero hor a devatero řek ( Já měla to štěstí, že jsem jednu nepřeskočila:o)).. bylo nebylo království. Jelikož nás ( všech) bylo o dost méně, tak začali nábory žoldáků do armád. Dokonce se spojil i červený a stříbrný Nilfgaard, ale stále nás bylo málo, takže k nám nakonec přešla i část protivníků z předešlého dne ( včetně Conana, který nás první den vášnivě vraždil a druhý den oddaně bránil:o)). Neděle byla více o questech a taktice.

Guma jako věrný psík splnil pár questů a pak pokaždé přiběhl a dožadoval se pamlsku v podobě pochvaly či podrbání za uchem Helčou (případně vším živým, něžného pohlaví v jeho okolí, zdá se mi, že přemlouval i jednu veverku:o)))

Bitvy se ten den odehrávaly v malinko vyrovnanějším duchu. Asi proto, že padla morální podpora lučištníků, všichni totiž měli dohromady jeden šíp:o))

Nemůžeme vynechat Slonovo zalíbení ve sličné dryádě. Po druhém břehu Jarugy šli dva mladíci a Slon známý svou krátkozrakostí s nadšením v hlase, sobě vlastním, zvolal: „Ta zelená, ta je moje!“ Načež dotyčný(á) dryád(a) Slona totálně rozhodil(a) tím, že se k nám otočil(a) druhou stranou kostýmu, která byla černá a šel(šla) pozpátku:o)) A dryád(a) s ulehčením zvolal(a) : „Kde máš tu zelenou ?“

Nechaly jsme se zabít v pro nás poslední bitvě, šly jsme si zabalit a Věrka nás dvě, sebe, Slona, Gumu, Usúla a Zbrojíře hodila na autobus až do Bystřice.

Opět jsme vzbudily svou výzbrojí značnou pozornost, což se projevovalo větami typu: „ A máte na to zbrojní pas?“

Zcela společensky a fyzicky unaveny jsme se v autobuse zhroutily na sedadla a nehly se až do Havířova.

A tak zkončil náš Sodden 2001.

A ještě citáty o jejichž pravdivosti nás Sodden přesvědčil :

„Pokud o umění číst v očích ženy, pak je většina mužů negramotná.“ (H. Weissová)
„Občas mívám záchvat snahy chovat se jako dáma, ale nikdy mi to dlouho nevydrží.“ (S. Wintersová)
„Moje životní filozofie je : Nadechnout – vydechnout.“ (D. Dorrieová)

Speciálně pro Slona :
„Bigamie znamená, že muž má více žen. Monogamie taky.“ (G. Wohmannová)
…viz. Slon a jeho harém šmucek