Cesta do kraje fantazie (Průhonice) 11.-13.5.2001
Honba na zlého čaroděje

        Začalo to vlastně hodně nevinně, když už jsem konečně dorazil z Prahy (a že to trvalo, viďte), tak jsem musel absolvovat něco jako svaté přijímání, když do mě vrazily jednu lžíci něčeho, čemu prý říkali „Lukovský pepsi-guláš“ nebo tak nějak. Po tomto vskutku, originálním přivítání, jsme společně s Borgem a Skřítkem, zasedli k místní černobílé televizi, abychom zkontrolovali ty naše hokejisty, jak zase vyhrají to Mistrovství světa (ale, že to byl nervák, co). A tak fandíme a fandíme, a když konečně vyrovnáme, v půlce poslední třetiny, tak nás z ničeho nic vyhnali ven. No, mě až tak přemlouvat nemuseli, protože jsem věděl, že vítězství máme v kapse, ale chudák Borg a Skřítek na to doplatili velmi těžkými následky. Pomohl až hodně těžký psychický teror založený na postupné ztrátě obrazu pomalým rozpojováním antény.

        A tak jsme šli. Naši dva zprvu stále mizející kamarádi se postupně uklidnili a smířili se s tím, že ten hokej prostě neuvidí. Ale dalo to práce. A tak jsme došli až do druhé části parku, k Bořínu. „Zde počkejte, my si rozdělíme úkoly a přijdeme pro vás“, řekli nám. Nezbývalo nám nic jiného, než zůstat skoro třičtvrtě hodiny v nejistotě, co bude dál. Pravda, stihli jsme za tu dobu vyřešit takové problémy jako je, prý, nesmrtelnost chrousta či překonání rychlosti světla. Borg se Skřítkem byli z toho hokeje tak nervózní, že se museli zchladit v rybníku. Nejdříve tam chtěli asi skočit celí, ale když zjistili, jak ta voda je studená, zůstalo u nohou. Myšlenkou, že místo toho čekání jsme mohli v klidu dokoukat ten hokej, jsem opět rozjitřil jejich pocity ukřivděnosti.

        Po vyřešení všech těchto problémů a vychladnutí horkých hlav, díky citelném ochlazení, přišel za námi nějaký člověk. Zprvu jsem si myslel, že se tu zapomněl z pohádkového lesa, který tu byl před dvěma týdny, ale ten obličej mi byl nějak známý. No jo, vždyť to je Jirka!!! A povídal nám věru zvláštní věci! Že prý musíme přemoci nějakého zlého čaroděje a ještě další věci, kterým však my Trpaslíci moc nerozumíme. Ti lidé totiž mluví takovou divnou hatmatilkou… jediné, co jsem ještě stačil pochopit, bylo to, že ho máme nějakým způsobem vyléčit, protože on po posledním setkání s čarodějem ztratil své kouzelné schopnosti. Pomyslel jsem si: „Tak na co je nám takovej čaroděj, kterej ani neumí kouzlit.“ A navíc, jako by chtěl dát za pravdu, že na nic, tak ulehl do stínu starého stromu a už nic s ním nebylo. Musíme ho prý nějak vyléčit. Uchopili jsme ho a přitáhli na hráz rybníka. Nejdříve ho někteří, a já mezi nimi, chtěli hodit do vody, to by ho prý probralo, ale potom bylo rozhodnuto, že půjdeme k jakési babě, která má lék.

        Když jsem ji uviděl popadlo mě zděšení a zoufalost zároveň. „Tak jestli tohle nám má pomoci, tak začnu věřit na zázraky“, pomyslel jsem si. Navíc, a to mě hodně překvapilo, ono to umělo mluvit a ten hlásek byl tak mlaďounký a sladký, že jsem si myslel, že je to nějaká zakletá princezna. Ale políbit to, to vyžadovalo obrovskou sílu, zejména psychického rázu a tu já neměl. Máme prý složit oslavnou píseň na její krásu!!! A to byl problém, jak napsat něco nechutně pozitivního na tak nechutně odpornýho, jako byla ta baba, která ještě navíc po nás, chrabrých rytířích, mrkala jako by snad chtěla, někoho dostat. Ale nakonec jsme to zvládli. Dostali jsme cosi, co prý mělo našemu hodnému průvodci pomoci.

        Náš milý průvodce se z velmi frekventovaného místa na hrázi Bořína vůbec nehnul. Ještě, že nikdo z návštěvníků nezavolal ani policii nebo záchranku. Ono, když někdo leží rozplácnutý na hodně navštěvovaném místu, navíc oblečený celý v černém, nevypadá příliš dobře. Průvodce jsme nakonec zázračně uzdravili a on mohl začít metat blesky, za to, co jsme mu tam před tím prováděli. Nakonec se však projevil jako rozumný a nic, co by nám mohlo uškodit neprovedl.

        Naše miniskupinka největších odvážlivců se tedy vydala na cestu plnou nebezpečných nástrah. Tou první byli komáři, kterých tam byli spousty, další byl stále postupující chlad pomalý úbytek světla a v neposlední řadě bych nerad zapomněl na to, že ani náš průvodce si nebyl rozhodně, alespoň v některých okamžicích, jistý, že jdeme tou správnou cestou. No, nevadí. Začali jsme hledat šifry. Zprvu nám to moc nešlo a tak Borg nahodil své oblíbené téma. Počítače. Konečně první šifra. Musím se přiznat, že jsem těm klikyhákům vůbec nerozuměl. Ještě, že mezi námi byli zkušení dešifrovači. Druhá a třetí šifra nám dala ještě více problému se čtením, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a začali jsme hledat nějakého démona, kterého jsme měli zabít. A tak bloudíme a bloudíme a démona nevidíme. „Co se zeptat té baby?“, napadlo kohosi. A protože nikdo nepřišel na nic rozumnějšího, tak jsme se vydali zase za tou ženskou.

        „Jó, démona by chtěli zabít!!! Ha, ha, ha!!!“ Připadalo mi, že ještě navíc začala šišlat. „To musíte nejdřív najít mapu a teprve potom ho můžete najít.“ Pravda, byli jsme moudřejší, ale jen o trochu. Najít mapu, ale kde. Park má 280 hektarů, a hledat v něm kus papíru, to je dost složitý. Nevím už ani jak, ale povedlo se nám to.

        Konečně jsme našli démonův domov. Byl to zásyp. Vždycky jsem si myslel, že démoni bydlí v podzemí a denní světlo jim škodí. Ale tohle byl asi nějaký zmutovaný démon. A taky že byl… Škrábal, prskal, kopal kolem sebe a my nevěděli, jak jej zničit. Když člověk nevidí a navíc se drží za ruce, je souboj proti tomuto monstru, které je ještě ozbrojeno mečem, naštěstí pro nás všechny tupým, hodně složitý. Po několika neúspěšných pokusech o útok, jsme se rozhodli, že ho jednoduše zalehneme. Tentokrát náš útok netrval tak dlouho. Za několik málo okamžiků byl ošklivý démon pod našimi chrabrými těly. Jaké však bylo pro mě překvapení, když jsem zjistil, kdo je ten vlastně hodně tvrdě zalehnuté monstrum. Byla to zase ta baba. Ten večer nám všem byla asi souzená.

        Nyní, když už nás ošklivý démon neohrožoval, mohli jsme se v klidu vrhnout konečně na našeho čaroděje. Už jsme byli bez šátků, obrali jsme totiž našeho milého ďáblíka o krásné brýle. Ale pomohlo to jen zčásti. Rapidně totiž ubývalo jak světla, tak i teploty. Poznal jsem, že tričko s krátkým rukávem a kraťasy nejsou až tak ideálním oblečením do přírody, ještě navíc v blízkosti vody. Takže ani o komáry nebylo nouze. Dorazili jsme na místo, kde žil náš čaroděj.

        „Tohle je jeho obydlí a v něm jsou rozmístěny papírky, z nichž se dozvíte, jak jej přemoci.Čaroděj tu však je a svůj domov si dobře hlídá a koho se dotkne, tak umře a musí ven z jeho obydlí a venku ho někdo vyléčit.“ (Tak doufám, že jste to pochopili stejně dobře jako já.) Milý čaroděj si opravdu uměl najít vhodné místo. Protože čas už pokročil a Slunce bylo už dávno za obzorem, bylo hledání papírků obzvláště vypečené. To vše navíc za asistence stále více bzučící a ďobající armády velmi pichlavého hmyzu. Inu, pěkné místo. Někteří z nás měli opravdu to štěstí a sem tam nějaký ten papírek s indicií našli. Já mezi ně rozhodně nepatřil. Ze všeho nejvíce jsem se věnoval odhánění komárů. Čaroděj působil značně unaveným dojmem a moc nám naše hledání naštěstí neznepříjemňoval. Když už většina z nás hledání papírků v listí dávno vzdala, protože už na to nebyla nejvhodnější doba, bylo rozhodnuto o ukončení této hry. Čaroděje jsme prohlásili za mrtvého a my jsme se odebrali domů. Prostě to dopadlo jako klasický hollywoodský velkofilm. Dobro musí zvítězit za každou cenu, ale je taky třeba ponechat si místo na nějaké to pokračování…

Mějte se moc krásně. Zdraví PRŮHONICKÝ TRPASLÍK.