PaRaNoiA (hrad Lukov) 3.-10.8.2001

Mnich Pablo / Pavel Musiol

Na veřejnou výzvu Jejího veličenstva jakož i ze své hloubavé a rekapitulujicí přirozenosti, odhodlal jsem se po nějaké době shrnout průběh tábora na Lukově z pohledu mírumilovné a obecně prospěšné postavy, skromného učence a léčitele, tolerantního řádového bratra Pabla, totiž mně..

Úvodem malé zamyšlení nad názvem akce: PARANOIA. Mnich a člen pašerácké bandy v jedné osobě. Tesař vlkodlak. Anděl jemuž nedělá potíže nechat templářským rytířem vykuchat prostořekého mečíře Usůla. Spíše než o paranoiu, čili stihomam, zde jde spíše o schizofrenii, čili rozštěpení osobností. Ale abych se neutápěl v psychiatrických nepodstatnostech, připouštím, že celá akce se opravdu nesla v duchu dobrovolného kolektivního šílenství – ostatně před normálností okolního světa jsme na Lukov myslím všichni tak trochu utekli..

Jednoduše řečeno veškeré dění na hradě spadalo do dvou základních oblastí: práce a hra. Definovat práci krátce jedním slovem je věru snadné – kameny. Tedy jejich řetězový transport přes několik mezistupňů z pralesa kolem zříceniny do nejvyššího bodu hradu jakož i celé širé krajiny, do věže Svatojánky. Kameny byly všech velikostí, od „štěrku“ po třídu „menhir“ Nutno podotknout, že zvlášť obtížné bylo pracovat někde uprostřed řetězu, kde pracovník (otrok, nevolník, galejník) neviděl ani konce ani začátku. Jelikož se kámen od kamene nijak zvlášť neliší (až na detaily jako velikost a hmotnost), propadal člověk lehce představě, že je jen kolečkem v jakémsi perpetuu mobile, jehož jedinou funkcí je pohybovat několika málo kameny v nekonečných kruzích až do naprostého vyčerpání. Tento blud byl tak neodolatelný, že nejeden pracovník ve snaze to dokázat ryl zkrvavenými prsty do žulových bloků značky… no alespoň bylo o čem přemýšlet. Ostatně sám efekt nepříliš složité a stále se opakující se činnosti na lidskou mysl je z psychologického hlediska nesmírně zajímavý. Mám za to, že má poměrně výrazný psychohygienický účinek (též známo pod angl. termínem „brain-washing“) Sled činností: kámen zleva – přebrat – poslat doprava - opakován po dobu několika hodin má na člověka asi stejný vliv jako tzv. „džapování“ známé od stoupenců sekty Hare Krišna. Člověk jednoduše vypne veškeré vyšší funkce a svět se mu pohodlně smrskne. Jistý problém nastane, je-li člověk z tohoto rozpoložení násilně vytržen. Zatímco vytržení svačinou bylo obecně vítáno, bezdůvodné přerušení rytmu, třeba za účelem provádění podivných prostocviků s lehčími kameny, mělo zvláště na některé impulzivnější galejníky značně iritující efekt. Sám jsem byl svědkem, jak bylo podobnému žertéři vyhrožováno fyzickým násilím – tuším že šlo konkrétně o kamenování (No, utopit ho asi nechtěli) Ale dosti psychologického rozboru. Případné zájemce mohu potěšit tím, že téma kamenné psychopatologie hodlám náležitě rozvést ve svých sebraných spisech – tedy až je seberu..

Po této jistě velmi záslužné činnosti následovala zábava. Jak nám zodpovědní činitelé přislíbili, šlo opravdu o středověk. A nemysleli tím jen temnou narážku na Lukovské životní podmínky – to by se zmínili asi spíš spíše o mladší době bronzové - ale měli na mysli propracovaný systém mikrosvěta středověku s mnohými povoláními a spletitými zákonitostmi. V něm bylo možno si své místo na slunci vybojovat, vyšmelit, prointrikařit či jen tak přežívat. Bylo možno se střetnout s lapky, nemrtvými, draky, jepicemi coby zakletými princeznami, ďáblovým advokátem, andělem či zlými čarodějkami. Občas se vyskytla nějaká ta nemoc od rýmy přes černý kašel po lepru a syfilis. Měli jsme také několik svateb a tři pohřby..

Na posledně zmíněné jsem byl expert já, coby mnich. (Asi jsem to nehrál nejhůř, protože mi dobrá polovina spoluúčastníků vykala i mimo hru a titulovala mě zásadně Otče.) V náplni mé práce bylo většinou léčení nemocných, výuka (skoro všichni ostatní byli negramotní) a různé náboženské záležitosti, třeba vymítání ďábla. Při léčení nemocí léčení hrozilo mnichovi několik zjevných i méně zjevných nebezpečí. Jednou jsem například při svém putování krajem narazil na kamenožrouta (Rayla). Tento mi velmi lámaným jazykem nabídl své žoldnéřské služby za mírnou úplatu představovanou kusem kamene. (Zvláštní, skoro bych řekl, že takový kamenožrout bude permanentně tak přejedený, že se ani nepohne, o boji nemluvě) Bohužel, právě lámaný jazyk a podivné myšlenkové pochody byly též hlavním symptomem různých mentálních onemocnění. Pročež jsem v dotyčné nerozpoznal Starší rasu, ale briskně ji diagnostikoval jako debila. Kamenožrout však neměl o léčení větší zájem než já o žoldáka a naše cesty se rozešly. Kdyby byla Rayla/kamenožrout věděla, jak jsem ohodnotil její inteligenční kvocient, možná bych za chvíli potřeboval lékařské ošetření sám. .

Tato nebezpečí mne zřejmě duševně zocelila natolik, že ubohou, v jepici zakletou princeznu nakonec nevysvobozoval žádný bojovník, ale já, potulný mnich. .

Je totiž faktem, že princezna měla tak senzační hmyzí kostým, že před ní ostatní spíše zděšeně prchali, neboť si nebyli jisti, zda to jenom kouše nebo i šíří nějakou hnusnou nemoc..

Samozřejmě, že zajímavých okamžiků bylo víc, třeba například jen samotný pochod na hrad trval vlastně přes celou noc, přes hory a přes doly z Bystřice pod Hostýnem do buňky pod Lukovem, přičemž nás na půl cesty chytila menší potopa světa. Od té doby jsem se už nikdy zcela nezbavil pocitu, že nás z Bystřice vyrazilo poněkud víc, než nás nakonec dorazilo. Ale třebaže já osobně pohlížím na páně Nietzeho rčení, že co nás nezabije, nás posílí s jistou skepsí, musím připustit, že od doby, co jsem se vrátil z Lukova, vyhýbám se širokým obloukem magnetům a pečlivě dbám, abych nezačal chytat rez.