Chtěli jste článek o táboře, tak tady ho máte!
Žádnej zázrak to není, navíc jsem to psala narychlo a v pokročilých nočních hodinách. Detaily jako je pravopis nebo jiné nepřesnosti se taky moc nezabývám.
Čau Zuzka B.
Jo, doufám, že to po mě rozluštíte.

Tak jsme to rozluštili a tady je….

Patřím k těm vyvoleným, kteří i letos věrně a oddaně sloužili naší královně Izidoře, a proto jsem se rozhodla přinést o týdnu stráveném na Lukově trochu zaujatou a neobjektivní zprávu..

Všechno to začalo (a pro některé i skončilo) noční cestou. Přiznávám, že mi bylo poněkud líto těch, kteří hodlali navštívit místo honosně nazývané hrad Lukov, poprvé a tudíž ještě neznali pravý význam slov "Už jenom kousek, už tam budeme." Během cesty nesměly samozřejmě chybět ani nezbytné rekvizity jako například milý dárek od Peruna podobě letní bouřky nebo pár ztracených jedinců. Královská kouzelnice Graine nás nakonec dovedla na patřičné místo (nebo my dovedli ji?) a těm novým a dosud nezkušeným už začalo pomalu docházet o co tady půjde. Do jaké míry byly jejich reakce kladné, o tom raději pomlčím.

Tak jsem tedy vstoupila do služeb Jejího Veličenstva a obětavě začala vykonávat své povolání lesníka a lovce. Co se týče ostatnách poddaných, tak … jich bylo hodně, takže je už ani nevyjmenuju, ale byli přítomni vichni, kdo jsou nezbytní pro zdárný chod lukovského království.

Své občanské povinnosti jsme začali plnit věcí krajně potřebnou a důležitou - sestavováním trestního řádu. Chvílemi to vypadalo, že se této nanejvíš zodpovědné práce zhostil pouze zlatník Malkon, takže počítám za svůj životní úspěch prosazení kastrace jako trestu za znásilnění. Žádná z dívek neprostestovala, tak nevím, co se mu na tomto potrestání tolik nelíbilo.

Ale naším hlavním úkolem se stalo zřizování vlastní dílny a svědomité vykonávání svého povolání. Někteří se snažili dosáhnout prosperity poctivým obchodováním, za to jiní raději spoléhali na svou zbraň a podlost a dokonce se někdy snížili k činům tak nízkým jako je okrádání mrtvých a raněných - fuj! Bohužel nutno podotknout, že tento druhý způsob patřil k účinějším. já jsem své zbraně používaval pouze k lovu veverek, které byly později pro malý ohlas z řad spotřebitelů vytřídány hony na kance.

Ovšem brutalita a násilí v království narůstaly. Chudí a bezbranní měšťané často museli čelit vražedným nájezdům nemrtvých, jejichž heslo znělo: "My nezabíjíme, my rozsekáváme." Nebýt spásného anděla, kteý přiletěl vždy v pravou chvíli, kdo ví, jak by skončili. Nemenší nebezpečí hrozilo i ze strany spoluobčanů. třeba já jsem byla tak oblíbená, že jen díky neskonalému štěstí nepatřilo umírání mezi mou každoděnní zábavu a pomoc felčara jsem nusela vyhledat pouze jednou. Naštěstí! Ne, že bych neměla důvěru v lékařskou vědu, ale když mě těžce raněnou a umírající dovedli k doktorovi, tak reagoval slovy: "Jé, já ještě nikoho neoživoval!?", vytáhl papír a začal podrobně studovat, tak v takových případech postupovat. V té chvíli jsem zapochybovala o existenci jevu zvaného rychlá pomoc.

Když už jsem u těch doktorů a léčení, za zmínku jistě stojí nedílná součást středověkého města - nemoci. Bylo na denním pořádku potkáat zvláštně postižené lidi, kteří třeba za každým třetím slovem říkali "jau" nebo "kap" (Malkolm vyřešil problém kapavky originálně - raději neluvil vůbec), případně naříkali při nesnesitelných bolestech hlavy či zubů, vzdychali v záchvatech deprese nebo se mile usmívali stiženi debilitou. nezapomenutelný byl bezesporu vykastrovaný mečíř Usúl, který se se svou rolí sžil natoli, že jeho hlásek by mu záviděla kdejaká sopranistka. musím se přiznat, že pár nehezkých nemocí měla na svědomí i moje maličkost a tímto se jistým postiženým dodatečně omlouvám.

K velkému zlamání všech se nekonala žádná poprava ani veřejné mučení. Žal Jirky, vykonavatele práva utrpného, jistě neznal hranic. Lid se musel spokojit alespoň se třemi pohřby a čtyřmi svatbami - nebo jich bylo víc? Těžko říst, protože jsem měla pocit, že si bral každý každého.

Na první pohled by se mohli někteří zdát jako celkem spořádaní měšťané, ale … Každý měl totiž za sebou více či méně bouřlivou minulost, a tak není divu, že se za obyčejnými poddanými schovávali upíři a vlkodlaci. Potom už nemůže překvapit, že jiní zase byli zasvěceni do tajů černé magie. Jenže kouzelné lektvary nepatřily zrovna mezi žádané zboží o čemž se přesvědčila zbrojířka Jana, když se marně pokoušela prodat projímadlo jako elixír života.

Pokud už ale opravdu šlo do tuhého, dokázali jsme se spojit. Za příklad může posloužit zdrcující porážka hrozného draka. O tého klíčové historické události se zmiňuje i Óda na Lukov složená společnými silami všech pod vedením barda Martina. Svým absolutním smyslem pro rým přispěl nemalým dílem i hradní pán Šaman.

Na konci jistě muselo královské srdce plesat nad rozkvětem v podhradí a zvelebení samotného hradu.

Nejkrásnější určitě bylo, jak se všichni dokázali plně vžít do svých postav a nemůže tvrdit, že by někdo dělal ostudu heslu "paranoia".

Zuzka
lesník & lovec