Litice, Potštějn a Brandýs nad Labem (hrady v Orlickém podhůří) 21.-23.9.2001

pátek (21.září 2001)

       Odjezd z Hlavního nádraží v 15:15. Doběhla jsem a hned jsme šli na vlak. Přestupovali jsme v Týništi nad Orlicí. Okamžitě jsme začali okupovat občerstvení. Jarča se nestihla koupit zmrzlinu, čehož po celý zbytek víkendu litovala.
       Do Litic jsme přijeli v 18:45. (Ve čtvrtek mi volal Jarda - sedlák, že pojedou s Tondou, a že mají poblíž chatu.) Tak kde jen můžou být. To bude smutný vandr ve čtyřech: Pavel, Jarča, Rosťa, Věra.

Rosťa: "Další vlak přijíždí v 20 hod. Počkáme do 19 hod, když už jsme to napsali do Zpráv a půjdeme po zelené někam do lesa přenocovat."
Jarča mezitím odchytla slintající zablešenou loudící a mlsnou kočku. Nakonec se vidina masa k večeři rozplynula, Jarča ji nechtěla dobrovolně vydat.
V 19:45 se balíme a vycházíme.
Jarča: "Támhle jsou dva klucí."
No jo, to jsou oni. Tonda má brýle, je to trochu nezvyk, ale seknou mu.

Jdeme po nějaké cestě podél Orlice, proti proudu, asi čevená turistická. Jarda s Tondou nám ukazují divně zmalovaný strom - pruhovaný modro-bílý, asi námořní fantik.
Na otázku "Jak je to daleko?" odpovídají "Dvě Lukovské míle". Mám nejasný pocit, že je to určitě pomsta za Lukovský noční pochod!!!! Naštěstí je nás tak málo, že snad nemůžeme nikoho ztratit. Bláto je věrohodné, cesta dostatečně krkolomná a když se sem tam objevuje fáborek, jenom mě to v mých myšlenkách utvrzuje. Nakonec scházíme z prudkého kopce. Na zemi je spousta světlušek.
"Tak tady je kadibudka", ukazuje Jarda do tmy. "Kde?" "Tady!" "Aha?!" Nic kromě ještě větší tmy nevidím, nezbývá než slepě věřit.

       Chatka je překvapivě útulná. Nacpali jsme se dovnitř kolem stolu. Nejdříve musíme vymyslet kam zítra půjdem. Objevuji starou kroniku Jardovi rodiny. Jsou v ní fotky jeho a rodičů. Je nám objasněno, že rodiče to tu využívají k výcviku svých ratolestí pro přežití v pralese. Jarda vytahuje hru "Hrady". Po vysvětlení pravidel se pouštíme do boje.
Tonda má černé barbary, Rosťa zelené skřety, Pavel si bere červené sověty, Jarda žluté číňany a královna zachovává barvu svých královských rytířů - modrou. Jarča jako dvorní dáma se boje neúčastní. Statečně se bijem.
Tonda se nás snaží přesvědčit, že barbaři jsou nejlepší. Rosťa: "HAHAHA dostal jsem Konana!!" Tonda: "Byl jsem zoufalý a nasadil jsem Barbarskou kadeřnici a ta tam zoufale kličkovala, až ji dostali."
Jarda strategicky zamlčel důležité pravidlo, že vyhrává ten, kdo obsadí hrady s největším číslem a ne ten, kdo získá nejvíce hradů, takže nakonec vyhrál. Nejvíce hradů patřilo královně.
Unaveni bojem jdeme spát. Věra čte na dobrou noc pohádku a Rosťa tam neustále vnucuje králíky. Je fascinovám, že hlavní hrdina nemá králíky. Rosťa: "Kdyby měl králíky, tak by byl bohatý a nemusel by do světa. Králíci jsou skvělí."

sobota (22.září 2001)

       Rosťa dělá budíček je něco po sedmé. Snídáme a Jarda nám ukazuje, co všechno tu mají. Jdeme vyzkoušet vzduchovku. Trošku víc se mi klepou ruce, tak se nemůžu trefit. Rosťa s Pavlem mi radí, jak si stoupnou ke stromu a opřít pušku o strom. Takže jsem se konečně trefila. Kolem desátá vycházíme. Bereme pouze jeden batoh. Vracíme se po včerejší cestě do Litic. Vycházíme na hrad.

      Hrad Litice

Postaven před rokem 1300 (13.století) rodem Drslaviců. Jedním z pozdějších majitelů hradu byl český král Jiří z Poděbrad. Dnes hrad spadá pod Památkový ústav v Pardubicích.

Litice, hrad a vesnička. Na pohledu je vidět záhadně meandrující řeku Orlici.
(Pohled, který si můžete koupit na hradě)


Litice, hradní palác a jeho interiér.
(Pohled, který si můžete koupit na hradě. FOTO: Vilém Maryška)


Tonda: "Kameny, mají tady tvrdší kameny než na Lukově…"
Jarda s Tondou: "Tohle okno vezmem a zahrabem na Lukově a potom ho vyhrabem."
Rosťa: "Mě se líbilo, že nás provázeli polonahé slečny." (Asi to budou následky včerejšího večera, po těch králičích halucinacích.)
Pavel: "Krásné prostorné místnosti."
Jarča: "Mají tu pěknou bránu - starou. Podle průvodkyně není umělecky hodnotná, ale je významná tím, že se z té doby dochovalo velmi málo kamenických děl."
Tonda: "Hrad sice nebyl nikdy dobyt, ale podle mě, je na něm pěkná: snadná dobyvatelnost. Támhle bych potavil katapult a támhle bych postavil katapult a támhle další…"
Jarča celou dobu kouká zamilovaně na duby. Což Rosťa komentuje: "Těch jsem měl v Jeseníku spousty a musím říci, že to jsou nudné stromy. Žádný akcion."
Jarda: "Řeka zde dělá skoro až nepřirozený meandr, obtéká hrad ze všech stran. Snad jí k tomu některý šlechtic trochu dopomohl. Zaměstnal pár poddaných…"
Pavel: "Mají tu krásný záchod s umyvadlem."
Věra: "Zvláštností je, že hradní kapli mají v druhém patře, ve věži. Obvykle se stavěla v přízemí. Také tu můžete vidět původní gotickou omítku."

       Po prohlídce obědváme přímo na hradě. Jarda s Tondou raděj Rosťovi jak správně otvírat rybičkové konzervy. Jarča obhajuje své divné choutky křikem: Já jsem kytička.
Po jídle, kdy jsme s Rosťou přepadli rybičky v hořčici, jdeme po zelené k Liščím dolům. Našli jsme i místa, kam Tonda neutále umisťoval katapult, ale posléze jsme našli také ceduli: "Bojové území, nevstupovat." Potom Tonda tvrdil, že už tady byl a hledal jakési jezírko. Jezírko jsme žádné nenašli, ale za to jsme našli houby. Spoustu hub.
Ros'ta:"První jsem našel JÁ!"
Tonda:"Našel jsme pro královnu růžovku, pokud to růžovka nebude, tak to bude naposled, co královna bude jíst růžovku."
Tonda::"Vyměnili jsme u studánky vodu s příchutí krve za hnusnou čistou vodu."
Jarda:"U Konůpků jsou rasisti na houby, zbírají jen vybrané druhy."

Sešli jsme do Potštějna. Procházíme kolem jakého si schromáždění. Senátor zasazuje symbol - strom. (Asi by měl jet na nějakou Brontosauří víkendovku, to by těch symbolů zasadil víc.)
Senátor:".... dobré vlastnosti, které jim byli geneticky dány do vínku.!"
Ros'ta:"Byli tam hasiči v uniformách lidových milicí." Hudba měla obleky v bordó barvě.

Potom jsme zašli do cukrárny,...
Věra a Rosťa: dva bílý indiány a cukrový kornout
Jarda: dva větrníky, jezírko (obludnost), kapucíno se šlehačkou, zmrzlina, - taková malá svačinka...
Jarča: kremrole, řez, věneček, čaj
Tonda: větrník, kávové zrno, bombičku (v místním dialektu je to maskovaná špička), čaj
Pavel: větrník, věneček, čaj

Po této energetické bombě, jsme se vydali rychlou chůzí na hrad. Z Potštejna je to 1,5 km na rozcestí pod hradem a potom asi 500 metrů k první bráně. Celkem jsme na hradě prošli bran 6. Cesta na hrad je křížová s 13 zastaveními (kapličkami), poslední kapličku najdete až nahoře na hradě. Nejbližší prohlídka bude až v 16:15, tak máme hodinu čas. Sedneme si na lavičky a čicháme vůni bramboráčků. Nakonec neodoláme a jdeme si taky 2 koupit. (4x bramboráček za 22 Kč) Rosťa šel pohladit smrdutého jezevčíka a potom se lísal ke mě.       Hrad Potštejn

Dominantou Potštejna jsou trosky mohutného hradu, jehož historie začíná koncem 13.století. (1295), byl založen rodem Drslaviců. Dnes hrad spadá pod Památkový ústav v Pardubicích.

Potštejn. Letecký snímek zříceniny hradu ze strany jižní, v popředí kaple Sv. Jana Nepomuckého. Kaple Sv. Jana Nepomuckého byla postavena roku 1766 na místě původní věže. Pátá hradní brána.
(Pohled, který si můžete koupit na hradě. FOTO: Stanislav Barvínek)


Poštejn. Letecký snímek.
(Pohled, který si můžete koupit na hradě. FOTO: Stanislav Barvínek)


       Průvodkyně vypráví o tajných chodbách, které vedou pod hradem. Litice a Potštejn jsou spojeny podzemní chodbou. Jeden šlechtic to dokonce zmapoval, ale z důvodů jeho důlní činnosti je dnes hrad staticky ohrožen.
       Jako náboje do katabultu byli používány: hnůj, lidské fekálie - to mělo za následek rozšíření nemocí na hradě. Tento hrad dobyli tím, že ho především vyhladověli, protože neměli ještě postavenou studnu. Potom mu postavili studnu 49 metrů hlubodou, nad kterou postavili věž. Dnes je hluboká 22 metrů, protože je zasypána kamením ze zbořené věže.
       Prohlídka byla super! Nakonec nám ukázali černé kamerunské kozy. Zde na hradě fungují místo sekaček. Kozel Pepek žárlil na další dva malé kozlíky a hlídal si své kozy.
Pavel: "Nejlepší byli bramboráčky."
Jarda: "Těším se na poklad, který hlídá drak."
Tonda: "Těším se na poklad, který nehlídá drak. Draci nejsou."
Pavel: "Ta neustálá důlní činnost zapříčinila to, že už tam žádný drak není.!
Tonda a Jarda: "Víme, kde ten poklad je. Začneme kopat přesně mezi Potštejnem a Liticema, to bude nenápadné."

       Potom jsme šli Modlivým dolem, kolem továrny na letadla a zpět na chatu. Večer vaříme gulášovou polívku obohacenu houbama, slepicí na smetaně, salámem. Příprava nás natolik vyčerpala a ještě k tomu se rychle setmělo, natolik, že jsme se rozhodli jít spát a plánované kapsy odložili na ráno.

neděle (23.září 2001)

Ráno opět Rosťa dělal budíček. Nechutně všechny tahal z postele. Radši jsem vstala a šla připravovat směs do kapes. Po mém prohlášení, že je už půl jedenácté začali vztávat i ostatní. (Když za několik hodin zistili, že ještě stále není jedenáct, tak mi slibovali pomstu.) Tonda s Jardou vytvořili koblihové kapsy s maso-houbovou náplní. Byli moc dobré. Přijeli se na nás podívat i Jardovi rodiče. Vezmou klukům kola a batoha do Chocňě. My jsme jim odvážně svěřili stan.
Ještě jsme si ráno stihli zahrát petang, zastřílet ze vzduchovky, a když už nebylo co, tak jsme se pustili do úklidu. Kolem jedenácté jsme konečně mohli vyrazit.
Rosťa našel podle mapy zkratku a tak jsme šli cesta na necesta. Jarda s Tondou byli povinnováni nám nésti houby, které rostly přímo u cesty a nemohli jsme jim odolat. Takže se rozčilovali, když jsme zbírali další a další. Našli jsme 6 praváků u turistické cesty! Cesta vedla příjemým lesem.
Zřícenina hradu v Brandýse nad Orlicí
Kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do Brandýsa a vydali se po příkré cestě na zarostlý hrad. Dozvěděli jsme se něco o Jednotě bratří, které patřili pomníčky podél cesty. Kopec byl opravdu strmý a dost zarostlý, ale skrýval příjemné překvapení v několika málo zachovaných klenbách a nádherné vyhlídce na město.
Vydali jsme se směrem do Chocně. Cesta nás vede kolem nádraží. Rosťa se jde podívat, zda právě něco nejede do Chocně. Máme štěstí, za 5 minut jede. Takže Jarča, Tonda, Jarda musí opustit své plány na cukrárnu a jedeme do Chocně. V Chocni máme ještě trochu čas a tak se podíváme k Jardovi domů. Ukazuje nám své psy. Mladá vlčáková se nás nesmírně bojí a odmítá se přiblížit víc jak na 10 metrů. Dostaneme napít a kompot meruňěk. Vememe stan a jdeme znova na nádraží, kde v bufetu sníme smaženky. Loučíme se s Pavlem. Jede domů do Ostravy. Mám jede vlak už taky za chvilku. Tak zase někdy...