Teď nebo nikdy (hrad Lukov) 16.-18.11.2001

Po menších problémech se s autobusem jsem se dostal do Zlína. Tam jsem povečeřel a nasedl na autobus. Ještě před půl osmou jsem byl v Lukově. Z autobusu se vykutálel ještě Sam, Skřítek a Apolaine. Společně jsme dorazili k buňce, kde na nás čekal už Jura, Kristýna Pablo, Šaman a Trap.

Seznámili jsme se s Kristýnou, která byla na Lukovském řádění a hrad se jí natolik zalíbil, že sem přijela znovu.

Jakmile jsme se všichni znali, tak jsme kontaktovali ostatní účastníky akce, kteří už čekali na poslední spoj do Lukova.

Zjistili jsme, že máme minimálně dvě hodiny čas a tak jsme rozjeli mafii. Už nevím, kdo ji navrhl, ale nikdo neprotestoval a navíc je to dobrá seznamovací hra.

Po dlouhé době jsem hru vedl já a tak jsem si musel zavzpomínat na některé detaily. Zkoušeli jsme různá vylepšení a změny. I přes to, že bylo jen sedm hráčů jsme se docela pobavili a také poznali Kristýnu a ona nás. (jako mafián byla dost nebezpečná)

Ke konci třetí partie dorazili ostatní (Věra, sLOn, Tonda, Jarda, Usúl, Zuzka, David, Martina, Julča a Rádio).

(Rayla a Graine se nedostavili, takže zbyla organizace na královské výsosti a jejích ústech.)

Po dalším seznamování se a večeři byla započata zajímavá hra. Každý dostal papírek se jménem člověka kterého měl nepozorovaně podříznout. Takže jste se snažili někoho vylákat do ústraní a podříznout ho a zároveň si dávat pozor aby se něco podobného nestalo vám.

Jelikož mrtvoly byly obrány o papírek se svojí obětí tak byl konec hry zcela jasný - přežije jen jeden.

Po následné prohlídce fotek (moje, Věrčiny a Jurovi) a tradičním pokecu se šlo spát.

Sice se na Lukově vstává brzy, ale tentokrát se vstávalo poměrně pozdě – v osm hodin.

Po snídani jsme se vydali na hrad, kde na nás čekala …. No přece práce. V této době bylo už pár lidí mrtvých.

Sice bylo více pracovních příležitostí, ale všechny byly v předhradí. Při likvidaci boudy jsem využil výhodné pozice a podřízl svou oběť. Byl to bohužel můj synáček Jarda.

Předal mi papírek s další obětí – tentokrát jsem měl zabít pro změnu svého synáčka Tondu a jelikož pracoval na stejném pracovišti tak jsem ho také podřízl. / Adelaine – za tohle rozlosování si to ještě vyřídíme!!/

Takovouhle dvojitou „synovraždu“ jsem nemohl psychicky nést dlouho a tak jsem se raději přiznal.

Ještě jsem přemýšlel, zda nemám podříznout svůj další cíl – Doktora, ale vzhledem k dobré spolupráci na táboře jsem ho nechal naživu.

Poslední přeživší zůstal otec Pablo. Krom likvidace boudy jsem také pracoval v kamenolomu. V průběhu prací v předhradí se objevil Vlk se svým novým miláčkem – štěnětem. (mělo strašně rádo moje použité ponožky)

Po přestávce na oběd jsme ještě chvíli pracovali, ale od další činnosti nás odradil soumrak.

Po malé bitvě o královnu na nádvoří jsme se vydali dolů do buňky a po večeři hrály různé psychohry.

Pak nastala Pastýřská idyla. Někteří jí chápali jako hru s hlavním zaměřením na ekonomiku, ale později se ukázalo, že jde hlavně o ekologii.

Po skončení hry jsme šli spát, neboť bylo již dávno po půlnoci.

Ráno po snídani se vyřizovali různé formality a po úklidu jsme se vydali společně domů.