Braunuv Betlem

(přepsáno z Průvodce Kuksem a Betlemem od Karla Krieglera, Dvůr Králové n.Labem, 1935)

      Z Kuksu jest do Betlema asi 3 km. Vede tam několik cest. První značkovaná, vede přímo od hospitálu kolem nádraží, dále polem a lesem -v lese možno odbočiti vpravo k bývalé poustevně sv. Františka - stále podle trati až ke strážnímu domku na pokraji lesa. Odtud jde se po silnici až do Stanovic k prvnímu stavení u silnice. Je to český hostinec " U Pacáků" (dnes soukromý objekt). Jest to bývalý hostinec hraběte Sporcka, kam uváděl své hosty při lovu zvěře na občerstveni. Od hostince vede úvozová cesta pod železniční viadukt až k lesu a lesem nahoru až ke kamenné pohádce, Braunovým skulpturám. Druhá, rovněž značkovaná cesta, vede od labského mostu u Kuksu, romantickým údolím stále podle Labe až do Stanovic; zde přes most a po silnici ke zmíněnému již hostinci. Několik kroků před labským mostem ve Stanovicích je pěkné sousoší sv. Trojice - dílo Braunovo. Pro auta a kola vede silnice z Kuksu do Stanovic, až k hostinci "U Pacáků", odtud západnim směrem až do Žírče k sousoší sv. Trojice. Zde odbočuje silnice vlevo a vede směrem jižním až k železniční zastávce. Přímo nad tratí je český hotel "Betlém" s garáží, úschovnou kol a koupalištěm (dnes stavba "na odstřel"). od hotelu vede značně stoupající cesta k vlastnímu Betlemu, vzdálenému od hotelu jen asi 10 minut.
      Za doby hraběte Sporcka bývalo ovšem více uměleckých památek v Betlemě, než dnes. Byly tam i kaple, poustevny , vodotrysky a nádrže; bohužel, zachovala se pouze část té umělecké nádhery. Některé sochy přišly vůbec na zmar; ty pak, které se zachovaly, jsou více méně poškozeny nebo skoro úplně zničeny. Při stavbě pevnosti Josefova v letech 1780 až 1790 se zde v nedalekém lomu lámal kámen, určený pro stavbu pevnosti. Lid, který v lomech pracoval, neznaje ceny těchto uměleckých památek, nešetřil jich. Samozřejmě, že i zub času na nich zanechal své stopy.
      Skulptury vlastního Betlema, Narozeni Páně, Příchod Tří králů a Zjeveni sv. Huberta jsou vytesány na třech skalních stěnách; Studna Jakubova, sv. Marie Magdalena, poustevníci Sv. Onufrius a Sv. Garino jsou vytesáni z velikých balvanů. Narození Páně na střední skalní stěně je velice poškozeno; rozeznáváme však přece dosti zřetelně oslíka, kravku a dva pastýře, uprostřed u kolébky pak Pannu Marii a sv. Josefa. Na pravé části stěny pak vidíme další dva pastýře a ovečky. Nad Narozením Páně stávala původně skupina andělů, která pastýřům zvěstovala radostnou zprávu, že se narodil Kristus Pán. Sousoší toto bylo ale roku 1825 převezeno do hospitální zahrady v Kuksu.
      Na levé skalní stěně je vytesán příchod sv. Tří králů. I na tomto reliéfu mají některé postavy zurážené hlavy a jiné části těla. Králové se služebnictvem, koně, velbloudí i dary určené pro novorozeně jsou však přece dosti znatelné.
      Mezi druhou a třetí skalní stěnou je prohloubena sluj se sedátky a znakem hraběte Sporcka. Ve sluji prýští pramének.
      Na třetí stěně vylíčen je ve skále děj ze života Sv. Huberta, patrona lovců. Když se Sv. Hubert, vysoký královský hodnostář, kdysi v neděli za bohoslužby bavil lovem, zjevil se mu jelen se zářícím křížem mezi parohy a tajemný nějaký hlas prorokoval lovci záhubu, nenechá-1i po čas bohoslužeb své lovecké náruživosti. Sv. Hubert, polekán, sestoupil s koně, poklekl a modlil se. Vzdal se potom všech světských hodností, vedl po několik let život poustevnický; pro svatost svého života byl povolán za biskupa do Lutychu. Kromě lovce, jeho koně a jelena, vidíme na tomto reliéfu ještě smečku psů a zbytek lesního rohu. Na obojku jednoho psa čteme latinský nápis F.A.G.U.S. (fagus-buk). Jest to monogram hraběte Sporcka: Franz Anton Graf Von Sporck.
      Několik kroků vpravo od Sv. Huberta nalézá se další Braunova skulptura - Sv. Máří Magdalena. Jest to přes dva metry dlouhá ležící postava, částečně poškozená. Lebka vedle sochy připomíná pomíjejícnost všeho světského.
      Jdeme-li od této sochy asi 200 kroků směrem západním dále, staneme před jiným mohutným dílem mistra Brauna. Je to napolo klečící postava, znázorňující Sv. Onufria. Poustevník tento byl podle legendy synem perského krále, který nevítané novorozeně hodil do ohně. Dítěti se však nic nestalo. Onufrius byl vychováván v klášteře, v němž i později zůstal. Když měl býti zvolen opatem kláštera, odešel a oddal se životu poustevnickému. Po 60 letech, když umíral, vyschl pramen, který ho napájel a uschla palma, která ho živila. Dravá zvěř pouště pak jej zahrabala.
      Na malé vyvýšenině mezi sv. Máří Magdalenou a Sv. Onufriem stávala kdysi kaple "Pozdvižení Sv. Kříže".
      Několik kroků za Sv. Onufriem je další, částečně zničená socha. Znázorňuje sv. Jana Křtitele. I na blízku se pasoucí kamenná ovečka utrpěla zkázu.
      Jdeme-li od poslední skulptury asi 200 kroků dále, přijdeme k jeskyni, z níž vylézá postava, podobná poněkud soše sv. Onufria. Je to socha poustevníka sv. Jana Garina. Podle legendy poustevničil kdysi na hoře Mont Serrat ve Španělsku. Jedné bouřlivé noci neodolal pokušení a prohřešil se s dcerou jednoho hraběte, která se k němu uchýlila, hledajíc u něho vysvobození od svého zakletého snoubence. Po zlém činu zabil a zahrabal Garino onu dívku. Neměl však ani na chvilku klidu. Výčitky svědomí přinutily ho putovat do Říma a žádat o zpověď u Sv. Otce. Papež uložil mu dle legendy přetěžké pokání. Za hrozný zločin svůj měl nadále žíti a se pohybovat jako zvíře; pokání toto mělo trvati tak dlouho, až z úst nevinného děcka uslyší, že dosáhl odpuštění. Již cestou z Říma lezl po čtyřech. Po dlouhá léta žil potom ve své poustevně jako zvíře. Když hrabě, otec zmizelé dcery , jednou na oné hoře pořádal veliký hon, vyplašili lovečtí psi chlupy na celém těle porostlého Garina z jeho skrýše. Hrabě v domnění, že ulovil nějaké sobě dosud neznámé zvíře, vzal Garina do zámecké obory. Při hostině, když hrabě Garina ukazoval svým hostům, zvolal synáček jeho: "Garine, pykal jsi již dosti, jsi osvobozen." od té chvíle žil Garino zase jako člověk. V Betlemě je znázorněna scéna, jak Garino vyplašen byl ze své samoty štěkotem psů, vylézá z jeskyně. Uvnitř jeskyně je vytesáno sedátko, na něll1Ž prý 11fabě Sporck častěji odpočíval. Na stěně sluje je vytesán ukřižovaný Kristus. Na vnější straně je jeskyně je viděti znak hrabat Sporcků.
      Blíže této jeskyně na druhé straně cesty leží obrovský balvan, na jehož zadní uhlazené straně dal hrabě Sporck namalovati peklo a nařídil mistru Brandlovi, aby čertům dal podoby jeho odpůrců -žírečských Jezuitů. Když obraz ten hlavně v Žírči způsobil veliké pohoršení, dal ho hrabě přetříti a namalovati "Útěk Sv. rodiny do Egypta". Dnes ovšem není po malbě již ani stopy.
      Asi 200 kroků východně od vlastního Betlema je ještě jedno, bohužel jen částečně zachované dílo M. Brauna -Studna Jakobova. Je vytesána v podobě malé nádržky, u které stojí dvě postavy: Kristus a Samaritánka. Hlavy mají obě sochy zuráženy; i vedle stojící pes je bezhlavý.
      Ze všech jiných soch a sousoší, které kdysi dovedná ruka Brunova zde, v betlemském lese vykouzlila, zachovaly se jen nepatrné zbytky. A i po kaplích, nádržích a zahrádkách, které zde kolem pousteven kdysi bývaly, marně pátráme. Jen praménky, které zde kdysi napájely nejen zvěř, ale i poustevníky, dosud bublají svou tajemnou píseň.
      Jak by se pyšnili v cizině, kdyby měli na jednom místě takový počet vrcholných děl sochařského baroka, Matyáše Brauna! U nás však je zájem o tyto poklady dosud nepatrný, ač v poslední době přece příliv výletníků do Kuksu a do Betlema stoupá.