Sjíždění Sázavy (z Týnce do Pikovic a kolem dokola) 17.–19.5.2002,

17.5. 2002 / pátek
        Sraz byl na Hlavním nádraží v 16:40. Všichni už čekají. Skřítek volá, že nestíhá a přijede ráno. Jura vyhlíží Laskonku. Na dotaz, jak Laskonka vypadá, odpověděl: "Má batoh!" Po vyžádání dalších podrobností, neboť každá osoba ženského pohlaví sebou nesla zavazadlo, jsme se dozvěděly, že batoh je fialový. Nakonec se neobjevila, ikdyž na ni Jura čekal do poslední chvíle. Takže nás mělo být do lodí akorád. Po přestupu v Čerčanech, kde jsme vzpomínali na loňkou akci, která nás během jednoho víkendu zavedla do Čerčan asi 5x, jsme vystoupili v Týnci a Sázavou.
        Zkontrolovali jsme stav vody a šli jsme si prohlídnout věž s netopýrama, ale už byla zavřená. Vracely jsme se zpět. Zamířili jsme směrem na Zbořený kostelec. Tábořili jsme kousek za městem, na tom samém místě co loni. Pobrali jsme nejnovější drby a potom se, navnaděni na zítřejší zážitky, šlo spát. Zjištění, že máme skoro na jednoho člověka jeden stan, bylo zajímavé. Nakonec jsme vešli. Jura a Alenou měli stany pro sebe. V našem stanu spal ještě David, který ráno byl půl metru ode mne zkroucený v polovině stanu a po probuzení vykřikoval, že je samá boule a jak jsem ho celou noc utiskovala :) Kecá! :) Noc byla teplá a slibovaná bouřka se nám vyhnula.

18.5. 2002 / sobota
        Ráno jsme zbalili věci a vydali se zpět do Týnce, kde byl sraz s ostatními. Po cestě mi zavovala Skřítek, že zaspala a nepřijede. Bylo nás o jednoho méně než jsme potřebovali. V půčovně nastal menší chaos. Po vypůjčení objenaných lodí, jsem zase jednu loď vracela a půčovala si další pádlo, protože jinak by jsme měli víc lodí než posádek. Lenka se Zvířetem přivezli raft a rat je ve třech neovladatelný. Proklínala jsem všechny, kdo nedorazili. Naštěstí jsme vyjeli. První polovinu jsme jela s Alenou. Cítila jsem se s ní hned jistě. Bez větších problémů jsme sjeli všechny jezy... až na jeden. Už jsem myslela, že jsme ho projeli a tu najednou koukám, jsem ve vodě. Naštěstí byl blízko Lemming a tak mi pomohl vytáhnout loď z vody, s Alenou a jejími 50kg se totiž nedalo moc počítat, zachraňovala především sebe :) Zbytek cesty jsme foukali rozbitá kolena :) Ale aspoň jsme udělali dotyčným představení :) V místě největších peřejek seděla na kameni nudistka a určitě měla srandu z mužských posádek, které díky ní bourali o šutry a zmateně zajížděli do vrbiček ... i na našem raftu zavládl zmatek:) Jura s Davidem vykřikovali: "Dva kameny"!!!, raft se zmítal vlnami a do konce cesty nebyli k utišení.
        Na lesním jezu byla pauza na oběd. Řešila jsem problém, jak se čůrá s jednodílnými plavkami - blbě! Další část cesty jsem měla háčka Davida. Jako motůrek byl dobrý. Jeli jsme poslední dva jezy. První jsem se docela bála, ikdyž to byla jen taková malá vlnka, ala ukázalo se, že háček nebude tak špatný. Druhý jez projížděl David "prý" se zavřenýma očima :) Nevím, ale cesta byla úplně v pohodě, takže jsem ho nakonec cesty pustila za kormidlo :) Poté co jsme se několikrát zatočili na místě a přecestovali řeku od břehu k břehu, sebrali pár kamenů, jsme přistáli vzorně pod mostem v Pikovicích. Za námi se vyloupnul náš raft. Rosťa vyprávěl tak Zvíře v krizových situacích, vykřikoval a zachraňoval potápějící se loď v tomto pořadí: Lenka, pádlo a potom snad loď :) Jura byl prý celou cestu povzbuzován k pádlování: "Pane inženýre, prosím pádlujte." atd... Já zase musím říci, že mi žádný háček nehlásil šutry, Alena měla aspoň snahu :)))
        Zatím, co se čekalo na poslední loď (Jarču s Pavlem), jsem si šla zaplavat s Davidem a Jurou. Trocha jsme čubičkovali. Potom jsme předali lodě a vypravili se na zmrzlinu. A potom šli pomoci Lence a Zvířeti s raftem k vlaku. Pak jsme se vydali hledat místo na přespání. Po cestě jsme vyplašili srnce, bylo nádherné sledovat, jak kličkuje po poli. Zůstali jsme kousek za Pikovicemi. Večer jsme opět družně debatovali, ale mě se nějak chtělo víc spát, tak jsem zalehla jako první. Ve stanu jsem si uvědomila jak se pozná učitělské povolání - učitelé jsou dost ukecaní :)

19.5. 2002 / neděle
Ráno jsme se vraceli do Pikovic. Potom jsme se vydali neurčeným směrem po levém břehu, hledat ostrov se základy starého klástera. Jura celou dobu vykřikoval, že musí stihnout vlak v 14:40 z Pikovic do Prahy. U jedné chaty jsme vyžebrali vodu a mohli pokračovat se zátěží. Když jsme sešli k vodě, zjistili jsme, že se k ostrovu nedostanem. Tak jsme ho aspoň chvíli pozorovali k výšky. Jura se v panice, že mu ujede vlak, vydal z pět do Pikovic. My se vydali procházkou přes osady. Udělali jsme pauzu na oběd. Zásoby se tenčili, tak jsem aspoň natrhala černý bez na šťávu. Došli jsme znovu do Pikovic, kde jsme našli Juru čekajícího na vlak. Tak jsem si ho aspoň na rozloučenou podepsala. Davidovi jsem vyrobila na rameni kotvičku s mořskou pannou.
        Po odjezdu Jury jsme šli po červené do Davle. Cesta vedla příjemně kolem řeky, byl to poslední úsek posázavské stezky. V Davli jsme vyvěsili letáček na prádniny, snědli úplně poslední zásoby, a za hodinu a půl seděli ve vlaku do Prahy.
        Vystoupili jsme na nádraží Braník. Kde jsme zahlédli autobus jedoucí do Hájů, a tak krátké rozloučení a cesta domů.
        Byl to krásný víkend.