Africká noc (Toulcův dvůr) 14.–16.6. 2002

        O víkendu 14. -- 16. června pořádala Věra s Martinem víkendovku s názvem Africká noc. Jeden z nápadů, které prý měli, když tuto víkendovku vymýšeli, byl údajně Hon na papoucha. Tento název zní rozhodně zajímavě a hlavně dobře vystihuje náplň hlavní (a pokud si vzpomínám jediné) hry této víkendovky. Víkendovka byla poměrně tajemná, ale z nejmenovaných zdrojů jsem se dozvěděl, že to bude pořádně vymakaná programovka, takže jsem celý natěšený dorazil v pátek asi s půlhodinovým zpožděním na Toulcák. Už na zastávce čekal Martin a hlásil, že mým příjezdem se počet účastníků zvojnásobuje... Začal jsem tušit, že tato programem nabitá víkendovka se asi zvrhne na klasickou zpívačku --- kecačku jako skoro všechny akce, které jsem letos absolvoval. Lidi se opravdu trousili jako švábi na pivo, nebo spíše jako papoušci na pomeranč. Večer nás bylo osm, ráno se ještě objevila Veronika, kterou jsem (kupodivu jako jedinou) doposud neznal. Co se týče pátečního programu, dozvěděli jsme se, že papoušek, který pozře avokádo, dlouho nepřežije. Taky jsme se dozvěděli, jak se učí mluvit a jaké jsou papouščí druhy a další detaily papoušícho života. Taky jsme se dozvěděli, že v okolí se potuluje velmi vzácný papoušek Ara chocholatý, který je téměř vyhynulý. Naším úkolem bylo ho odchytit a dopravit do jakéhosi institutu k samičce, aby byl zachován živočišný druh. Postavili jsme tedy klec (z koše na papír) a nastražili do ní chutnosti, které kniha popisovala, že papouchům jedou. Pak jsme jen čekali na to, až se chytí. Při čekání se hrálo a zpívalo a hlavně povídalo o všem možném. Potom jsme šli spát s tím, že se třeba chytí přes noc (jinak řečeno, že jako každý správný papoušek žere v noci Zlaté oplatky).
        Ráno byla samozřejmě klec prázdná, tedy co jsme v ní nechali, to tam zůstalo, ale papouch nic. "Možná," řekli jsme si, "to bude tím, že jsme tu klec dali do savany, kde asi papoušci nežijí." Nicméně jsme nejdřív museli udělat na Toulcáku nějakou práci, čas na papoucha měl teprve přijít... Práce byla zajímavá a pestrá, aspoň tedy pro mě, protože jak jsem viděl plející holky, tak pro ty to mohla být nuda. My chlapy jsme přesouvali obrovské špalky a klády, pak jsme nakládali posekanou trávu na valník tažený a tlačený několikaspřežím (lidským) a příležitostně mokli. Ovšem nejzajímavější část práce bylo průběžné občerstvování okolorostlými zrovna uzrálými třešněmi. Odpoledne patřilo lovu na papoucha. Potkali jsme nějakého podivného cestovatele, který se podezřele podobal Martinovi, s mapou v rukou a skoro bezradným pohledem. Mapa prý obsahuje popisy okolních území a která zvířata tam žijí, ale je to zašifrované a ještě psané cizincem či co. Zkušeně jsme odhadli, že šifra bude asi nějaké posouvání písmen a pak i většinu nápisů. Teda rozluštili většinu, zbytek odhadli. Cestovatel nás za odměnu dovedl na území, kde by měl žít náš papouch. Cesta byla složitá a zahrnovala například podkopání se pod nebezpečným územím, procházení bažinami a podobně. Ale stálo to za to, papouch se nakonec po chvíli čekání objevil. Taktika lovu byla dobrá, nicméně strategie pokulhávala. To je tak, když dáte ženským do ruky zbraně a nezdůrazníte, že to mají nejdřív zkusit po dobrém. Každopádně holky papoucha ulovily košilemi a dle mé rady mu zakryly oči, aby si myslel, že je noc a zklidnil se. Pak jsme mu ještě dali banán a šel s námi. Mimochodem nás trochu překvapilo, že byl trochu větší, než byl očekávaný metr. Byl dokonce větší, než ti nejmenší z nás. Ale neklovl nás, takže šlo vše bez problémů. Naslepo jsme ho odvedli (teda spíš lovkyně) do sadu, kde jsme zpustošili pár třešní a pak jsme šli do naší rezidence a tam dělali ani nevím co. Večer jsme šli spát.
        Neděle proběhla zase v pracovním duchu, někdo plel, někdo odvážel trávu a já vyráběl golfové hřiště bezmotorovou sekačkou. Po práci už byl jen oběd a pro vyvolené, kteří byli ochotni jíst tvrdou fazoli, ještě navíc ananasový kompot. Po úklidu jsme se v dobrém rozešli každý kam ho vítr zavál. Dohromady řečeno, program kde nic tu nic, zase se to klasicky zvrhlo v drbárnu. Ještě, že mi drbárny nevadí...

Toni