Pátek
Moje cesta na Mohelnický dostavník začala v pátek v Praze. Vlastně ne, v Písku a to v kasárnách u Písku. Odtud jsme se vydali s Radkou a Alískem na autobus a vlak. Cesta trnitá a složitá, přes rady domorodců naše cesta rozhodně nebyla přímá. A trvala více jak hodinu. Autobus se mi podařilo stihnout a vlak měl zpoždění, tak odjezd proběhl podle plánu.
A teď ta Praha, tam se mi podařilo dojet za hodinu a čtvrt, po Praze jsem se pohyboval zhruba stejnou dobu abych mohl doma vyhodit holiny a pár dalších těžkých předmětů a letět opět na vlak. Na hlavní nádraží se mi podařilo dorazit včas. Za chvíli přišli i Věra s Rosťou a nikdo více. Věra byla vybavena krabicí s moc dobrou buchtou, takže jsme měli ve vlaku co dělat. Tříhodinovou cestu jsme s Rosťou prospali.
Mohelnice. Od nádraží se naše malá skupinka vydala s davem, který také vystoupil podél potoka, který připomínal stoku k městským sadům. Věra nám vyprávěla, že za jejích mladých let, když byl Dort pro Brontosaura – někdy v 94 roce, tak ten potok čistili a už je zase plný svinstva.
První na koho jsme na festivalu narazili byla Verča s Liškou a Terkou. Překvapeni rychlostí s jakou nás objevily jsme se vydali dále. Kus cesty za hlavní scénou se nachází stanové městečko, která se během několika hodin mění ve stanové velkoměsto. Na kraji stanového městečka stojí brontosauří ekostan, na něj jsem velmi zvědavý, ale zatím se zde nic neděje, ekostan tvoří teepee a stolky. Zabydlujeme se a vracíme se na hlavní scénu. Kapely zatím nic moc. Pomocí mibilofonní navigace se dorozumíváme se Zuzkou a Julčou, sraz s nimi je venku před branou. Holky dorazily jen na chvíli, tak zůstáváme venku. Tím se počet paranoidních jedinců z Paranoii ustálil na osmi. Večer trávíme před zařízením veřejného stravování v Mohelnici povídáním a popíjením kofoly. Na hlavní scénu se vracíme, abychom shlédli nějaké soutěžní snímky soutěže amatérských filmů. Opět mobilní navigace a daří se mi odchytit Elišku s Janou z povodňového STŘETověku. Ze STŘETověku je tu také Radka s Alískem, kterým se podařilo dojet přes Brno, Tomáš z Oder, Roby Kubáň a Radio.

Sobota
Teplé ráno trávím u ekostanu přípravou letáků a všeho možného, co je tu třeba dělat. Rozvěšujeme fotky a ekofóry. Fotky z akcí jsou poněkud suché, tento stav vynahrazuji větší hustotou ekofórů. Na stolky před stanem umísťujeme různé letáky povětšinou od hnutí Duha, časopisy Ještěr, pohledy – o ty je největší zájem. Shlédnul jsem výsledné dílo a zhodnotil, že docela dobře odpovídá úrovni osmdesátých let. Další část dopoledne jsem strávil probíráním ekostanu a víkendovek s Jurou. Ještě tu máme ekostánek, ten vypadá podobně jako ekostan, jen je menší a na atraktivnějším místě u hlavní scény.
Odpoledne začíná hlavní program Šňůra poněkud známějších kapel a z nichž jsou pro mne nejzajímavější Klíče. Věra si ještě hodně slibuje od Javorů, ale ty zní poněkud chcíple. Později večer po velkolepém ohňostroji začíná country bál. Po několika hodinách tancování už mám dost a jdu do stanu. Mezi tím začíná pršet. Prší stále více, takže se po chvíli objevují Verča s Terkou, stan je velký dost a bez problémů se vejdeme tři.

Neděle
Celou noc dost hustě pršelo, ale ráno je zase hezky. Budí nás nějaký kravál venku. Právě včas, za chvíli začíná hrát Ginevra. Cestou na hlavní scénu se dívám, kde všude se dá spát. Dokonce i v nákladovém prostoru maringotky. Brontosauři si postavili přístřešek ze stolů a celt. Zkrátka kam kdo vlezl… Ginevra stojí za poslech, i Poupata. Festival uzavírá skupina Fleret s Jarmilou Šulákovou, která se postarala o pořádně uřvaný závěr festivalu. Vlajky klesají za výstřelů pušek a my se vydáváme balit.
V půl třetí nám jede vlak zpět. Tentokrát konečně do Prahy. Loučíme se se všemi, kdo jsou po ruce, známými i neznámými. Cesta zpátky je stejně ospalá jako ta předchozí. Věru a Rosťu opouštím v Libni.