Irská víkendovka, aneb kelti jdou, kelti jdou, dneska bude keltská noc!!!

Moji milí:o)

Tak a jsem tady zas a znova, abych se vám alespoň pokusila zprostředkovat průběh první letošní vikendovky.

Konala se 7. - 9.2. 2003 na jednom z největších hradů jižní Moravy - na Veveří.

Začala bych cestou. Ta se tentokrát až na drobné komunikační problémy s průvodčí obešla bez kolizí, (abych vyvsvětlila:paní průvodčí si třikrát špatně spočítala, který že to vagon se bude odpojovat a pojede na Břeclav a ne do Brna, což pak v praxi vypadalo asi tak, že jsem jak ten blbec třikrát nahazovala krosnu nahoru v kupé, abych ji asi tak za čtvrt hodinky zase sundala a přesunula se o vagon do předu, který, jak jsem po další čtvrt hoďce zjistila, ještě stále patřil k těm štastným směřujícím do Břeclavi:)

Nakonec jsme se s Kris přesunuly do dostatečně předního vagonu a zůstaly sedět až do Brna.

Do moravské metropole jsme dorazily dosti brzo, a tak jsme se šly trošku kouknout po městě. Pak jsme nastoupily na jedničku a jely na zastávku 103, která nás měla dovézt až na místo konání. Na zastávce jsme stály asi půl hoďky...myslím, že jsme díky zimě a pokusům o zahřátí stačily zatancovat snad všechny tance, které známe, ale bylo nám to platné jako mrtvému zimník...zahřálo nás to asi se stejnou účinností.(teda, o mrtvých a zimnících jen dobře!)

Pak nás na té zastávce nějakou neskonale šťastnou náhodou objevil kastelán v kolem projíždějícím autě a tak nás naložil a dovezl až na hrad. Dorazily jsme tam skoro zárověň se Slonama a patřičně se s nimi přivítaly. Zvláště Kris se Slonem...no, popíšu to jen konečným stavem...dlouho se neviděli a tak mu Kris samou láskou urazila kus zubu při vášnivém polibku:o)))

Spolu se Slonama přijel i Michal a můj snoubenec medvědí Martin. S nimi dorazila ještě i krásná Kes. Šli jsme se zabydlet a pak jsem šli přichystat počáteční bojovku pro právě příchozí veledůležitý zbytek. Měli za úkol ukrást nám žezlo, což se jim stejně po nedlouhé době, i přes naši snahu pouštět hrůzu, povedlo.(ale ono je to těžký, kyž místo výkřiků hrůzy se z davu ozvalo: Ahoooj!!!!Julčo!!!!Jak se máš! a Jura se na mě vrhl a začal mě objímat a vítat.No a pouštějte pak hrůzu, když jste se právě objali a pusinkovali s půlkou lidí:o)

Pak jsme se hromadně za ruku přesunuli do hradu i přes mírný odpor čaroděje Martina a ubytovali se.

No a potom,potom samozřejmě následovala oblíbená seznamka. Tak a teď se pokusím na nikoho nezapomenout: roztomilý Rostík, velká Věrka, milá Marta, zkárovaná Zkris, jistá Jana, dlouhá Dana, jídelní Jura, jásavá Julča, moudrý Michal, praštěný Půlka, medvědí Martin, krásná Kes, tlustý Tonda, jiný Jarýsek, blankytná Běta, podlý Petr, jitřní Jirka a teď se moc omlouvám, neb jsem zapomněla přívlastky: Didi, Standa, Mawenzi, Gumídek a Pepa a tohle už je snad všechno...Seznámili jsem se a pak jsme se výtvarně vyžívali na svých jménech.

A pak, pak přišlo to hlavní, proč jsme se zde, přátelé, sešli. Po večeři se začalo tancovat. Věrka se Slonem nás učili základní kroky a my se pomalu(teda rychle) začali protancovávat celým večerem. Naučili jsme se pár základních kroků a tanců v párech a než by se člověk nadál, byly dvě hodiny ráno.

Uložili jsme se k spánku a někteří spinkali a jiní povídali až do rána raníčka.

Po vydatné sobotní snídani jsme se oblékli a naše RR (rychlá rota) nastoupila s heslem: Vždy připraven! A s ochotou sobě vlastní jseme se vrhli na stěhovací práce. Stěhovali jsme, co se dalo a někteří obvzlášť aktivní (až radioaktivní) jedinci se rozhodli, že ze skladu vystěhují i ty nosné trámy. Musím přiznat, že tak ledabyle stály či napůl ležely mezi tím odpadem všude okolo, že i já jsem po nich nejednou lačně zašilhala!:o)

Potom jsem začali stěhovat železo zpět do toho skladu ,a jelikož to tam celkem hezky klouzalo a půlka těch objektů byla těžší než se na první pohled mohlo zdát, vypadala naše práce opravdu akčně! (Asi tak: jedno kolečko železa, o průměru 1 metr, si pohrávalo se třemi či čtyřmi holkami, které střídavě hulákaly: Pozor, padá! Pozor, ujíždí ...a my ujížděly proti své vůli s ním:o) Někdy kolem 11. hodiny jsem byla se svou ženou Martičkou vyslána k plotně, abychom ulovily jídlo pro náš těžce pracující zbytek. A tak jsme se s heslem : Hraj si se svým jídlem! , pustily do práce. Nebylo si sice moc s čím hrát, neb hrnec byl jen jeden jediný, ale my jsme holky šikovný a zvládaly jsme si s těmi špagetami povídat, i když reptaly, že jsou jen v jednom hrnci:o) Pak za námi dorazil Petr, který poznal, že zákeřný je nejen on, ale i ty hooodně těžké a hooodně klouzavé kusy železa. Shrnu to, měl zlomené dva prsty a hodně bolestný výraz ve tváři.

Po obědě, za který nás kupodivu dav neukamenoval, jsme chvilku odpočívali a pak jsme začali hrát jednu fakt vypečenou hru.Martin přečetl kousek pohádky o červené karkulce a pak lidi rozdělil do dvou skupin: jedna měla Karkulku obžalovat a druhá ji měla hájit. 2/3 naší osobnosti: já a Toník + Jarýsek jsme soudcovali.Soud začal velmi zajímavě: nejdřív se soudci porvali o žezlo, pak o přísežného slona a zakončili jsme to pomerančovou hostinou (tímto bychom chtěli poděkovat sponzorům z řad obžaloby:o)

A pak už se děly věci! Zjistila jsem , že dle obžaloby je karkulka (Didi) pěkný deviant! Nejenže znásilnila vlka, ale zneužívala babičku (teda, ne sexuálně, ale brala jí její rohypnol),byla feťačka a kdo ví co ještě! Postupně jsme se dovídali všelijaká zajímavá fakta ze života vlků (podaná zástupcem organizace Zachraňte vlka, jakožto například, že toxičnost vlkovy stolice se dá zjistit lakmusovým papírkem...), z anatomie vlků (podané jednou z největších kapacit v oboru výzkumů vlků. Povím vám drb: určitě nevíte, že vlk je znásilnitelný! Nevíte, co? To nevadí, já to taky nevěděla. Tak a teď vám povím proč: protože má kost navíc. Má ji tam, kde ji muži nemají! To je objev, co? Tohle by chtělo Nobelovu cenu:o) no prostě náš vlk si celý spor a zbytek víkendu díky narážkám na jeho anatomii pěkně užil:o))viď Péťo:o)

Pak jsme ještě šli ven si na chvilku zaběhat při několika vyčůraných hrách: při čínské honičce a pak při jedné kouzelné hře na kanibalistické příšerky. Byla jsem hlavička a strašně mě bavilo požírat zadeček nějaké zrovna zápasící housenky, která si nás nevšimla.o)(teda v praxi to vypadalo tak, ze jsem se na ně vrhala a objímala je:o)

Zakončili jsme to jednou psychologicko - psychiatrickou hrou na stavění domu, u které jsme se vcelku slušně zhádali.o)

No a pak se šlo opět tancovat. Tancovali jsme možné i nemožné, irské i neirské a ten kdo neumřel, tancoval až do rána. I Věrka nevěřila, jakou máme výdrž. Pak jsme se jali usínat za zpěvu relaxační hudby. Někteří opravdu usli, ale já jsem si cédéčko vyposlechla poctivě celé. (Ta slečna zpívala moc hezky, ale moc nahlas:o)

Ráno jsme se chvilku skupinkovali a pak jsme se vydali na prohlídku Veveří. Opět jsme zhlédli tu nejhezčí vyhlídku na Brněnskou přehradu, ale s několika změnami od minule.

1. nemuseli jsme si vzít lopaty

2. nebyla to vyhlídka na přehradu, ale na vypuštěnou přehradu a tudíž jen na Svratku v jejím původním korytě, ve kterém prý naposled tekla před 60 lety.

Potom už jsem se úprkem sbalili a běželi jsme na autobus, neb další nám jel až za dvě hodiny.

V Brně jsme měli asi dvě hodinky pauzu, a tak jsme šly (Kris, Bětka a já)ochutnat Petrovy čaje.

Pak už jsme jen trávily cestu domů (všechny tři) společenskou konverzací. Domů jsem dorazila zdaleka ne tak unavená, jako zjiných víkendovek.

Musím říct, že tak dobře jako tentokrát jsem si snad ještě nezatancovala. Tímto bych tedy ráda poděkovala mým tanečníkům: byli jste úžasní:o)))

Váš milý Juliáš