Aztécká víkendovka (Jizerské hory) 20.- 22. června 2003 - Vyprávění Vláďi:        O tom, že Aztékové byli indiánský národ odněkud z Ameriky (odkud taky odjinud), to jsem tušil. Taky bych řekl, že už asi vyhynuli. Nebo se prostě nějak ztratili, což asi spíš, protože jistě měli potomky a ti se smísili s jinými potomky a měli tak další potomky a potomci těchto potomků žijí ve své domovině dodnes a třeba ani nevědí, že jsou to Aztékové. A nebo to bylo třeba jinak.        Nikdy by mě ale nenapadlo, jak dalece klamou školní osnovy, které blábolí něco o kolonizaci Ameriky Evropany, ale už se nezmiňují o procesu opačném, kterak Aztékové obsadili samé srdce Starého kontinentu a usídlili se, kde jinde, v Jizerských horách.        A byly to Jizerské hory, kam jsme v dobré víře pomoci tamním lesům měli namířeno. Různými dopravními prostředky dostavily se nás téměř dvě desítky do místa utajeného hraničního přechodu, na samý okraj místní Aztécké kolonie, do Josefova Dolu. Očekáváni jsme byli na dvou místech, o čemž, zdálo se, sami domorodci nevěděli, ale nakonec jsme se všichni šťastně sešli a uvítací ceremonie mohly započít.        Na blízkém palouku, patrně již aztéckém území, jsme se představili a zpívajíce jsme se svá jména snažili zapamatovat. Patrně starým a velmi hezkým rituálem je nošení a ukázka krásných předmětů, při kterém si člověk uvědomil, kolik opravdu pěkného se kolem nás nachází, ať je to kvítek, list nebo větev. Inu, Aztékové měli estetický smysl dobře vyvinutý. Pak jsme vyslechli příběh z jejich mytologie, plný nevyslovitelných a už vůbec ne zapamatovatelných jmen bohů a jiných existencí. Zde bych zdůraznil jedno ze dvou jmen, jež jsem si ve své hlavě po intensivním několikahodinovém přeříkávání pravděpodobně ve zkomolené podobě v hlavě uchoval, a to jméno zní : Kecalkvákl (nebo tak nějak), což byl snad jejich hlavní bůh, ale oni jich měli moc a moc. Opožděná oprava:Quetzalcoatl (shodou okolností jsem před chvílí na správný název narazil v červnovém Vesmíru, pozn. autora).        Ono o těchhle indiánech se říká, že rádi obětovali a nejradši lidi, což se nedivím, obětovat kus zeleně, to nic moc, i když třebas takový býk, to už musí stát za to, ale já ani nevím, jestli oni nějaké ty býky měli, proč by pak teda jedli psy. Nevím (pozn.autora). I přišlo na obětování. Během povídání o místních zvycích a historii byli postupně malé skupinky zahraničních návštěvníků vypuštěny do divokých lesů, zcela na pospas osudu a divoké zvěři (o přemnožení nebezpečných tlamiček vědí účastníci z přednášek místních ochránců své). A taky na pospas počasí, neb bohové si s námi zvesela zahrávali. Cílem naším byl Ánahuac (druhé zapamatované slovo – pozn.autora), tedy bájné místo, česky řečeno, mlékem a strdím oplývající (teď mi to došlo, proto sem ti Aztékové nalezli, oni se doslechli o praotci Čechovi, a v bláhové naději tady čekají ráj na zemi, to se teda načekají, a my s nimi – pozn.autora). Cesta do Ánahuacu byla velmi trnitá a strastiplná. Bylo třeba lovit ryby v chladném a běsnícím vodním toku, obstarat si kukuřici (to není lehké, ve smrkovém lese), vymyslet si indiánské jméno a taky funkční rituál na odsolení vody. Všechno to by šlo, i když byla tma tmoucí a shůry padal déšť (asi ho to bolelo, tak přestal). Ale ti šmejdi indiánský, oni byli rozlezlí všude po lese, a nějaká kněžka nebo co (zase to bylo jméno, které mě tak umrtvilo, že jsem ani její funkci v božské či aztécké jizerskohorské mytologické skupině nebyl vůbec schopen vnímat – pozn.autora), jo, abych dokončil větu, tak ta kněžka nám dala úkol. Byla to asi strážkyně ohně, ale moc ho nehlídala, neboť ho rozdávala na potkání, i když ono to nebylo zadarmo, chtěla za to ryby a kukuřici. Tak tímhle se živili, prodávali živly (to mi připomíná bájného Trautenberka, asi se to od něj naučili, Krkonoše jsou coby kamenem dohodil (obrazně řečeno), pozn. autora). Voda by jim dnes nešla na odbyt, tu jsme měli přímo od bohů, tak museli kšeftovat s ohněm. Každý dostal svůj plamen a jeho úkolem bylo donést jej do Ánahuacu (abychom ho podpálili?). Hm, na tu vodu došlo taky, měli jsme ji donést tamtéž (na hašení?), v nádobě z přírodního materiálu. Na pěstování tykví nebo výrobu hliněných nádob nebyl čas, a tak v naší jednotce převládl názor, že člověk je ve své podstatě přírodní materiál. Proč toho tedy nevyužít. I naplnili jsme si ústa vodou, nejmenovaný člen brzy vodu spolkl, ale dva stateční ji do Ánahuacu vskutku dopravili (ještě, že oheň nám tak brzy zhasl, oboje by se neslo velmi těžko). Smůla byla, že s nimi pak nebyla žádná řeč, jen podivné neartikulované hrdelní zvuky vydávali…        Samotný Ánahuac bylo sídlo ve velkém stylu. Že neznali elektřinu, splachovací záchod, televizi či vodovod, to člověk očekával, ale co takhle dveře? Jak jen bylo obtížné, lézti do, hm, paláce, oknem. Ale to asi bylo proto, abychom si nepamatovali cestu.        Aby se ukázaly z lepší stránky, připravily aztécké dívky horkou čokoládu, jež byla přijata s povděkem a s nadějí, že není otrávená. Zdá se, že nebyla. Nu a jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, veselé hry hráli a se spánkem bojovali. Kruté byly aztécké ženy a své hosty mučily (mimo jiné) i nedostatkem spánku, lidské potřeby to jedny z nejpotřebnějších. Jestli se nepletu, vstávalo se v sedm (ráno). To nebylo lehké. Ale šlo to. Ba i rozcvička a mytí,a koho to neprobralo, tak sladká snídaně jistě ano.        Těžká dřina na plantážích vyplnila dopoledne. Tím rozuměj pletí jedlové školky (já bych to postříkal pesticidem, člověk to nejí, jenom lesní zvěř a potom dobře jim tak, tlamičkám – pozn.autora). Přítomného biologa potěšil zájem některých účastníků o věci biologické, biolog ještě netušil, jak velký ten zájem může být.        Poněkud překvapivý byl dlouho ohlašovaný příjezd pěti mladých pracantů, kteří patrně utrpěli menší trauma během cestování na ohnivém oři. Ale šťastně dorazili a bystrým okem byli zachyceni a do otroctví ihned uvrženi.        Když byly práce na poli ukončeny, utrmácení uchýlili jsme se zas pod střechu spásného Ánahuacu. Vyslechli jsme přednášku o místních lesích, o nevhodnosti smrků a škodlivosti lesní zvěře. (Chudák jelen, nemá to v životě jednoduché, nikdo ho nemá rád, jenom myslivci, ale ti zas na pekáči, ještě že je jelenů tolik a můžou se mít rádi navzájem, byl by to jinak moc smutný život – pozn.autora).        Odpolední práce spočívala v opravě ochran vysázených listnáčů a likvidaci těch, kde stromeček svou životní pouť předčasně ukončil. Nejprve nás bylo moc lidí na málo stromků, ale jak jsme se brzy rozptýlili, bylo nás málo lidí na moc stromků, až se situace stala nezvladatelnou a většina stromků tak zůstala napospas osudu (=tlamičkám, pozn.autora). Jinak to byla moc pěkná činnost, jelikož v odlesněných Jizerkách jsou nádherné výhledy (já bych je nezalesňoval – pozn.autora), a taky pěkná rašelinišťátka, kameny, pahýly a tak vůbec.        Hladoví vraceli jsme se na Ánahuac, ale kdež jídlo, jen práce nás zase čekala, na dříví jsme byli vysláni, a to hned do všech čtyř světových stran. Jižní výprava vedla přes močál a jejím členům se poštěstilo uzříti rostliny masožravé. A konečně jídlo, opět ve znamení ohňového živlu, ale moc dobré. Aspoň mně to chutnalo, já mám pálivé rád (pozn.autora). Někteří ovšem museli být krmeni téměř násilím…        Hrála se pak večer hra, při které jsme si anonymně kladli roztodivné otázky, což bylo dobré, protože se u toho člověk docela zasmál. Ale to vymýšlení otázek, to bolelo (autor si všiml, že nejen autora, pozn.autora).        A táborák a kytara a buřty a písničky a vše co k tomu patří (třeba kouř a jiskry). Společnost se postupně rozcházela, několik odvážlivců spalo pak pod širákem, ostatní se uchýlili pod střechu Ánahuacu. Venku asi byla přes noc zima, soudě tak podle míry vytuhnutí jednoho z venkovních spáčů. Nejen, že dotyčného neprobraly k životu mytí a rozcvička (ta byla s hmyzologickou vsuvkou), ale ono ani výborná a skvěle připravená snídaně a horký čaj. Při pozdějším odchodu už ale dotyčný na trávě nebyl, tak buď vstal, nebo se odkutálel do nedaleké škarpy...        Nu a po úklidu chaty a sbalení krátký výlet do Protržené přehrady a na Souš (ta se ještě neprotrhla, i když název by mohl naznačovat opak, pozn.autora). No a to je konec. Teda, ještě jsme se vrátili, nejprve k chalupě a pak i každý domů. Teď je konec.