Lukobriga (hrad Lukov) 2.-9.8.2003 - Zápis Báry

Následující vyprávění je psáno z mého pohledu na věci minulé. Místy je možná trochu přibarvené, ale vše se zakládá na pravdivých událostech. Útržkovitost je způsobena mojí chabou pamětí. Kdyby měl někdo z účastníků a organizátorů nějaké další zážitky, či jiný pohled na věc, nechť je neváhá sdělit. Bude větší naděje, že nic důležitého nezůstane zapomenuto a navždy ztraceno…

Nebudu vás tady otravovat úplnými začátky, tzn. jak jsem se na tento tábor dostala, ale dovolím si začít částečným popisem mé cesty a prvními seznámeními…

Jak jsme se projeli do Otrokovic aneb poznáváme česká nádraží …
Ve vlaku kousek za Chocní jsem se seznámila se Zorrem.Ono ostatně nebylo nijak těžké rozpoznat účastníka brontosauřího tábora Lukobrigy od ostatních cestujících. Povinná kostkovaná součást oděvu a louč připevněná ze strany na batohu vykonala své. Cesta do Hulína tedy proběhla v družném hovoru naprosto v pohodě. V Hulíně jsme málem nestihli vystoupit kvůli tomu, že několik starých paní nedokázalo pochopit, že když mám na zádech starou krosnu nabalenou k prasknutí, tak se kolem mě v úzké uličce neprotáhnou, ani kdyby měly poloviční objem. Na poslední chvíli jsme tedy vyskočili z vlaku a poté očima proslídili celé nádraží. Na peróně jsme uviděli dvě holky v kostkovaných kalhotách s loučemi na batozích a bylo jasno. Tak jsme se seznámili s Áňou a Katkou.
Jelikož nám vlak do Bystřice pod Hostýnem, kde bylo místo srazu, jel asi až za hodinu, pohodlně jsme se rozvalili po lavičkách a spořádali svoje zásoby. Asi čtvrt hodiny před příjezdem vlaku jsme začali rozebírat odkud že to vůbec pojede, protože na info tabuli byl psán odjezd z druhého nástupiště. Abyste z toho nebyli tak zmatení, popíšu vám, jak vypadá řazení kolejí z pohledu od perónu. Jsou to: koleje-hliněný ostrůvek-koleje-koleje-3.nástupiště-koleje. K tomu všemu byla na nádraží cedule: na 2. a 3. nástupiště příchod podchodem. No a my jsme řešili, kdeže na tom hliněném ostrůvku ústí ten podchod a co s tím 2.nástupištěm a …Vyřešili jsme to tak, že když na druhou kolej přijel v dobrém čase vlak, zkrátka jsme do něj nastoupili. Jenže jsme po nějaké době zjistili, že nejspíš nejedeme tím správným vlakem. Řítili jsme se totiž směrem na Břeclav. V příští stanici, tedy v Otrokovicích, jsme urychleně opustili vlak. Další půlhodinu jsme čekali na vlak zpět do Hulína. Mezitím jsme si ještě popovídali s dvěma Japonkami a jistý jedinec byl trochu nervózní a počítal, jestli ten sraz vůbec stihnem. Po příjezdu zpět jsme zjistili, že na 2.nástupiště se opravdu musí podchodem, je totiž na druhé straně nádraží. Z celého zážitku jsme měli ještě dost dlouho trochu pocuchané bránice, jak jsme se skoro ustavičně chechtali. Kdo nezažil nepochopí? V Hulíně se k nám přidala ještě Martina a moje kamarádka Olga a už bez nehody jsme dorazili do Bystřice.

Cesta na Lukov aneb „Nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší“
Sraz byl psán na šestou v Bystřici pod Hostýnem. Myslím, že jsme tam byli všichni na čas, jen ne organizátoři. Ti přišli asi o půl hodiny později. S prvními kapkami jsme vyšli z nádražní budovy ven a utvořili kolečko. Každý se představil a pronesl pár vět o sobě. S údivem jsem zjistila, že jsem si napoprvé zapamatovala všechna jména. Organizátoři Tonda, Járys a Kris a účastníci Honza, Honza, Zorro, Maryčka, Klára, Emily,Míša, Máňa, Olga, Áňa, Katka, Martina, Terka a Radka. Musím se přiznat, že jediné co mi dělalo ze začátku trochu problémy bylo odlišit Míšu a Máňu. Poté co v bezedných batůžcích Tondy a Kris zmizely naše mobilní telefony a hodinky slunko zase vysvitlo, takže hurá na cestu.
Už po tak dvou kilometrech jsem si uvědomila, jak obrovská hloupost bylo vzít si nevyzkoušený batoh. Ke všemu starou krosnu s rámem. Šli jsme pořád do kopce - na Hostýn - a síly začaly brzo ubývat (…a jak byli poté někteří nejmenovaní jedinci naštvaní, když se dozvěděli, že jsme přes něj vůbec nemuseli jít…) Pro mě to byl docela horor, protože ty hliníkové trubky od krosny mi rozedřely záda. Všichni účastníci si pak po celou zbývající cestu mohli vyslechnout celou řadu mých nadávek na tu zatracenou krosnu. Na Hostýně jsme si udělali delší přestávku a pak vyrazili dál. Začalo se stmívat. Po chvíli jsme se rozdělili na tři skupiny – každý organizátor měl jednu. Já jsem byla u Kris, tuším že spolu s Martinou, Olgou, Zorrem a Katkou, nebo s někým jiným? (zde uveřejňuji mou 1.omluvu za případné omyly). Nebudu zde uvádět veškeré podrobnosti z dalších několika hodin, snad pouze to, že jsme si „mírně“ spletli cestu, sbírali artefakty k uctění bohů a poprvé využili louče. Po nějaké době a několika kopcích jsme se znovu sešli dohromady. Bez jakékoli předtuchy co nás ještě čeká, (zdali těch 20 km na Lukov máme opravdu ujít za dnešní noc,jak prohlašovali někteří obeznámenější, nebo je to pouze mystifikace za účelem rozkladu a snadnějšího ovlivnění našich myslí) jsme vylezli na obzvlášť veliký kopec (Pardus). Tam jsme vykonali obřad na vyhnání temných sil z Lukova a seznámili se s dalšími organizátory - Velkým druidem Martinem (jinak hl.pořadatelem tábora) a kněžkou Jůlinkou.
Poté jsme byli značně překvapeni, když nám bylo řečeno, že tady se pro dnešní noc opravdu končí a spíme zde. Odhaduji, že to mohlo být tak kolem půlnoci.Ráno jsme se vzbudili, něco málo pojedli a vyrazili na druhou část cesty. Přešli jsme pár dalších kopců a údolí, naobědvali jsme se a jaká byla naše radost když jsme se na jednom rozcestníku dočetli: Lukov 1 km. S nadějí, že už to bude brzy za námi jsme se znovu dali do pohybu.Šli jsme a šli jsme. Pak jsme si povinně zavázali šátkem oči a místo abychom si posledních 200 metrů prošli bez problémů po cestě, vláčelo nás milé vedení hodnou chvíli cestou necestou přes ostružiní a kořeny a valy a kdoví co ještě, než jsme si mohli poprvé vychutnat pohled na náš přechodný domov – hrad Lukov.
Ale ta chvilka naprostého štěstí, že už je to nejhorší snad za námi, neměla dlouhého trvání. Dostali jsme jednoduché ultimátum. Přes most smí jen ten, kdo má 20 věcí. Pochopitelně se započítávalo oblečení na sobě, spacák, karimatka,lžíce … zkrátka všechny nezbytné věci. Mimoto jsme mohli mít pouze pár věcí z předem zaslaného seznamu. Takže začalo hromadné přebalování a zubící se vedení jsme potichu či nahlas proklínali a posílali … ke všem čertům.
Po týdenní zkušenosti s tímto minimem mohu prohlásit, že se s tím dá docela solidně přežít, ale to jsme měli výhodu slunečného a teplého počasí. Jediné, co mi opravdu dost vadilo, byl omezený počet spodního prádla…

Život a práce na hradišti Lukobriga aneb „jídlo – práce – jídlo – odpočinek – jídlo – spánek“
…a k tomu zábava. Možná vám přijde, že následující text psal někdo s roztroušenou sklerózou, Parkinsonem atd. (Nebojte, taky na vás jednou dojde?) Jelikož tento text píšu asi tak 2 měsíce po táboře, opravdu si toho moc nepamatuji a už vůbec ne v časové posloupnosti. Proto mi přijde lepší, když zde bude jednotlivě uvedeno na co si zrovna vzpomenu. Tak tedy:
V pondělí se k nám přidala ještě další účastnice Míša, takže táborové osazenstvo bylo v poměru 15:6 pro holky.
Pracovali jsme na všem možném – kopali (a podíleli se na vykopávkách), zametali, míchali maltu a zdili, vysekávali plevel, dělali novou stezku … a to vše prý cca. 6-8 hodin denně. Dokonce se za námi přijeli podívat z Českého rozhlasu a natáčeli o nás nějakou relaci. Celý týden jsme žili bez času a jak jsem se později dozvěděla, náš časový rozvrh vypadal asi takto:

• -budíček kolem 7.hod
• -snídaně cca 7:30
• -začínáme pracovat asi tak v 8:00
• -po několika hodinách svačina
• -oběd- nejdřív ve 13:30, nejpozději v 17:00 (to už jsme uvažovali co se asi stalo, protože slunko se pomalu začínalo klonit k západu) – avšak průměrně mezi touto dobou
• -svačina
• -večeře mezi 20. a 22.hodinou
• -večerka – jak se komu chtělo, nejčastěji mezi půlnocí a 2.hodinou ranní/li>

Co jsme ještě dělali? Chodili jsme smývat špínu do rybníka v Lukově, na koupaliště ve Vlčkové a někteří zhýčkaní jedinci dokonce do buňky. Absolvovali jsme vysoce intelektuální přenášku o Keltech a shlédli ukázky boje. Vařili jsme, po částečném vyřazení traktůrku ( a Jůlinky) z provozu (najela s ním totiž do stromu, a ten spadnul…) nosili vodu z vesnice až na hrad po svých, savovali, část jednoho oběda a celé následující odpoledne strávili jako slepí, stavěli svatyni pro kněžku, hledali a našli lokálního bůžka pro Lukov, zachraňovali hlavního válečníka posedlého zlými duchy a temnými silami, které na něj bůžek seslal, odstraňovali lokálního bůžka někam, kde by nám neškodil, zpívali a hráli na flétny, kterých tu bylo požehnaně (zato s kytarou se nikdo netáhnul), rozhodovali zda Lukov patří pod nadvládu Cernuna, Taranise, či Jarýska a v rámci toho stavěli chýše, orali pole, kopali jámy a pekli hady; vyzkoušeli jsme si výcvik paraglidingu pod vedením zkušených instruktorů Tondy a Zorra.Také jsme se vyblbli s barvami na tělo… Jednou z nejdůležitějších věcí byl ovšem boj s plchy, kteří nám bez rozpaků konzumovali potraviny. (Dokonce jednou snědli čokoládu a obal narafičili tak, že vypadala jako nesnědená!!!) K tomu všemu jsme ještě téměř neustále dýchali, mluvili, smáli se, jedli, pili…zkrátka všechno jsme si to báječně užili. (Je ovšem pravda, že s odstupem času člověk pro jistotu skoro vše negativní vymazává ze své mysli:-)
Ještě moje soukromá poznámka: asi dalších 14 dní jsem se zase adaptovala na moji normální nespisovnou mluvu z východních Čech, protože týden, strávený mimochodem i pod vlivem několika milých lidiček z Ostravska, zanechal můj jazyk v pořádném zmatku, jak se vlastně vyjadřovat
Tábor vlastně oficiálně skončil už v pátek 8.8., protože několik lidí odjíždělo v sobotu brzo ráno. Pár dalších zůstávalo až do neděle, ale téměř celý zbytek cestoval domů jedním vlakem, takže jsme kolem poledne dali Lukovu poslední sbohem, sešli dolů do vesnice a pomocí koupele v rybníku spláchli tu slabou vrstvičku nezažrané špíny, kterou nám lukovský hrad na cestu věnoval…

Závěrem mi nezbývá nic jiného, než pochválit organizátory (prý to byl jejich první velký počin v tomto směru) a poděkovat všem, kteří se účastnili vytváření skvělé atmosféry na Lukobrize (vím, že to zní hrozně otřepaně, ale rozhodně to vystihuje podstatu věci). Mě osobně tábor nadchnul a jsem si téměř jistá, že podobný názor sdílí i ostatní zúčastnění. Vím, že už se v tomto složení nejspíš nikde nesejdeme, proto ještě jednou díky ÚPLNĚ VŠEM za možnost strávit jeden srpnový týden právě v jejich společnosti!!!