Rafting na perlách Slovenska (Slovensko - Dunajec a Belá) 30.4. - 2.5.2004

Raft aneb putování posádky Divoké kachny za dobrodružstvím

Vše začalo nevinně, když pár dobrodruhů spolu se svou vůdkyní nastoupilo jednoho pátečního večera do autobusu očekávajíc dobrodružství na divoké vodě našich východních sousedů. Cesta ztemnělou vlastí jen za svitu měsíce a reflektorů protijedoucích vozidel probíhala klidně. I na hranicích s Polskem nám jen zamávali, vždyť jsme právě vstoupili do Evropské Unie a je tedy čas slavit. Jen dva snaživý Poláci nesdíleli nadšení ostatních lidí a konali poctivě své povinnosti i ve tři hodiny ráno. Kdo by jim mohl zazlívat, že napařili za tři hodiny neplatnou koncesi našemu zájezdu mastnou pokutu a poslali nás zpět do Čech. Naštěstí bratři Slováci měli v tomto ohledu větší pochopení a přijali nás téměř s otevřenou náručí. Po delší cestě, kdy jsme si vychutnali spánek v polosedě za příjemného skákání a kodrcání po horských silnicích, spatřili jsme konečně Dunajec - divokou řeku hodnou velkých dobrodružstvích. První pohled naznačoval sice něco trochu jiného ale krása okolní přírody dala zapomenout na chybějící peřeje a divoké úseky řeky. Průjezd mezi honosnými skály tyčícími se jako hradby po obou krajích řeky, malebná údolí vonící jarem a vzduch prosycený okolními lesy opájeli všechny naše smysly toužící po kráse. Dojem kazili jen projíždějící turisté z Polska na výletních lodích, ke kterým nevím z jaké důvodu necítili jsme zrovna toho dne sympatie a rádi bychom je i trochu vykoupali. Ale vyvolávat mezinárodní konflikt jsme nakonec zamítli. O to více energie a času nám zbývalo na vodní souboje s ostatními posádkami raftů jímž bojový pokřik naší Divoké kachny naháněl hrůzu a sotva jsem zvolna k některé začali přibližovat, počali ze všech sil pádlovati snažíce se uniknout nevyhnutelnému osudu. Někteří sice dokázali chvíli vzdorovat, ale odhodlanost a vytrvalost naší posádky nám dopomohla k mnoha mokrým vítězstvím.

Tvrdý náraz gumového člunu, nekonečné proudy vody cákající na všechny strany, bojový křik tuctu lidí a nechápající pohledy z řad z Polských výletníku nás naplňovalo hřejivým uspokojení i přes mrazivou sílu vody. Jen za dopoledne se naše posádka mohla chlubit desítkami zářezů na rukojetích pádel.

Po dobrém obědě sestávající se z jídel které nám náhodně donesli řkouc, že na nás skoro zapomněli, nasedli jsme opět do svých člunů a vyrazili dobýt poslední usek řeky na kterém se opovážila zkusit potopit naši bojovnou loď pětice zlotřilých pirátů. Svůj úmysl však zaplatili vykoupáním v řece a menší finanční částkou, kterou se nám podařilo zachránit po tvrdé bitvě.

Ale každá cesta má svůj konec a i my jsme museli nakonec vysednouti a s řekou se toho dne rozloučit. Protože loučení bylo opravdu těžké, vyzkoušeli jsme si plavbu s lodí po souši. Nebylo to však tak zábavné, voda nám přece jenom chyběla a ruce se ke konci značně protáhli. Vysoukajíc se z posledních sil z neoprénu vychutnávali jsem si krajinu a posilovali naše útroby zdravou stravou a jinak energeticky vydatnými poživatinami.

Po vydatné večeři sestávající se z několika chodů v příjemném prostředí selské usedlosti a za znění Goralské hudby strávili jsme nádherný večer plný pohody a bujarého hovoru o prožitém dobrodružství.

Ráno, sotva se slunce vyhouplo nad vrcholky vzrostlejších stromů, vyrazili jsme plni očekávání za další řekou - Bělou, která podle slov naší průvodkyně uspokojí všechny naše touhy po nebezpečí divoké řeky. Po projetí vysokých Tater tyčící se ve své nevýslovné kráse do nebetyčných výšek s bílými prstenci na vrcholcích dávajícími tušit odcházející zimu, ocitli jsem se na břehu této horské řeky. Za mírného deště a studeného počasí nasoukali jsme zpět do našich vlhkých neoprénů a začali ranní rozcvičkou při stavbě lodí - počali jsem pumpovat vzduch. Jak nám všem bylo hnedle lépe a teplo u srdce, když jsem se opět vyšňořili do svých vestiček, bundiček a kokosů dávajícím naší osádce vzhledu úderné roty "A je to".

Posílení vzájemnou důvěrou, s bojovou písní na rtech a odhodláním pokořit řeku vyšli jsme vstříc novému dobrodružství.

V místě našeho prvního nalodění vše proběhlo čistě jen teplota vody trochu roztřásla zimomřivější členy naší výpravy. Počáteční úsek byl nádherný až na strom ležící jeho konci, který mohl býti trochu výše nad hladinou, kde umožnil by naší posádce proplouti bez jakýchkoliv útrap. Zde řeka s námi se již nemazlila a energie toliko nepřebývalo neb divoké peřeje s prudkými oblouky řeky nedopřávali mnoho odpočinku a prostoru dalším bitvám. Spokojili jsme se tedy s řekou a občas rozčísli větve zdejších stromů sklánějícím se příliš nízko nad hladinou řeky.

Konečně jsme se tedy řádně pohoupali na peřejích, nechali zaplavat jednu členku naší výpravy v řece a vyzkoušeli sehranost posádky v kritických situacích při průjezdech neprobádanou krajinou skýtající nemilá překvapení v zákoutích řeky. Vše toho dne bylo nádherné, voda průzračně čistá a nakonec i modré nebe dalo nakouknouti sluníčku zpoza mraků valících se nad krajinou. Prostě klid, pohoda, řev kormidelníků a neutuchající žízeň po dalších peřejích řeky.

Všechno krásné má svůj konec a tedy i naše cesta v brzkém odpoledni skončila. Rozloučili jsme se s řekou, převlékli se do suchých šatů, sbalili rafty, pádla, neoprény, vesty a vydali se na zpáteční cestu. Únava však udělala svoje a ztichlý autobus s klimbajícími dobrodruhy odjel domů.

Zde mé vyprávění končí neb jak jsem již naznačil také jsem usnul a malé zastávky na odpočívadlech nehrají v tomto vyprávění roli. Krajina byla jistě stejně krásná jako když nás vítala při sobotní cestě, jen cesta utekla o poznání rychleji.

Toť krátký příběh posádky naší Divoké kachny.