Sjizdění Sázavy (Sázava) 4-6.6. 2004

Vše zacalo jak už to bývá hektickými prípravami a úprkem z práce na poslední chvíli neb v tu štastnou chvíli odchodu na vás všichni mají alespon jeden veleduležitý dotaz. Nakonec jsem ale autobus do Prahy stihl a mohl si nerušene užívat rozhledu do krajiny zalité sluncem chýlícím se k západu z druhého podlaží luxusního autobusu mého oblíbeného dopravce.

Cesta utekla rychle a já stanul pred nelehkým úkolem dostat se v Praze z jednoho nádraží na druhé - proste problém, který nemuže v Brne nastat neb není zde tolika nádraží. Ale budiž Praze odpušteno, je to prece jen už rozlehlé velkomesto. Po menší konzultaci s mapkou dorazil jsem na hlavní vlakové nádraží a jal se cekat na kýžený okamžik setkání s ostatními. Ukrátil jsem si jej príjemnou konverzací s Raylou, která taktéž pricestovala dríve aby se pokochala krásami Prahy.

Prekvapení nastalo v okamžiku, kdy naše hlavní organizátorka Vera nedorazila s omluvou, že se k nám pripojí pozdeji. Mel jsem snahu ji ješte zviklat, ale nakonec jsem rezignoval, napsal na její portrét WANTED a vylepil na hlavním nádrazi.
Na poslední chvíli ješte dobehl Jura bez jízdenky a se sekerou, kterou nám ale nechtel ukázat :o)

Konecne jsme tedy vyrazili - Slon, Rayla, Levi, Jarýsek, Martina, Jura, Kristínka, Kuba, Zdenka a má malickost. Cesta z mesta utíkala a já pomale zjištoval, co nás vlastne ceká. Nejvíce jsem byl zvedav na naše první táborište, lze-li tak nazvat kratší tunel tvoreny železnicním mostem. Po krátké ceste z nádraží jsem jej poprvé spatril a ihned k nemu pojal bezmeznou duveru - ten musí vydržet. Sotva jsme shodili bagáž ze zad a trochu se porozhlédli naznali jsme že nevíme co delat. Témer ztraceni a zmateni bezvýchodnou situací byli jsme nuceni zavolat Vere, která si ví vždy rady :o). Po objasnení naší situace ze které plynulo, že karty se bez karet hrát proste nedají, rozhodli jsme se pro vycházku na zdejší zríceninu. Vera nám proste dobre poradila a tak heslo "co budeme delat - zavoláme Vere" se velice rychle ujalo. Musí si prece také trochu užít a úcastnit se své skvelé vodní víkendovky. :o)

Vycházka to byla pekná, ale nocleh na vrcholku u zríceniny jsme zamítly a témer po tme se vrátili do bezpecí skýtaného tunelem. Rayla už na nás cekala ve spacáku a témer nic ji nechybelo. Nacež jsme naznali, že to není vubec špatný nápad také se uvelebit na zem do tepla, doprát si dobrou veceri a trochu toho vínecka od Slona. Proste pohoda :o)

Zdolajíc poslední zbytky, naskládali jsme se pekne jeden vedle druhého aby nám bylo v noci tepleji a zacala obvyklá slovní prestrelka s návrhy a žádostmi o pohádku ci písnicku. Škoda jen, že mobil není mnoho slyšet jinak bychom o pohádku jiste zavolali Vere. Slon nám žádnou nechtel povedet a tak jsme se museli spokojit s Leviho bojovou písní, která nás také dobre naladila. Pak už jen opoždené hlášky a bublající potucek rušili tichou atmosféru cervnové noci.

Ráno jsme se probudili do deštivého dne a tak se nikomu z pelechu moc nechtelo. Kdo by se také hrnul do zimy, dešte a ješte navíc s vedomím, že Vere je doma prece jenom lépe a tepleji nežli nám tady v tunelu. Fakt, že na me zacala padat omítka ci jiné neidentifikovatelné kousky cehosi, me prece jenom dohnal vylézti z tepla a posilniti se vydatnou snídaní na sobotní putování.

Sotva jsme vylezli z lesa na paloucek bylo nám krásne, slunce vykouklo zpoza mraku a zacalo ohrívat naše ztuhlé kosti. Šlo se krásne a cesta ubíhala rychle. Po limonáde na zahrádce restaurace, posilneni na další cestu chteli jsme vyrazit. V tom však zacalo pršet a my již tušili, že nezustane u jedné prehánky. Slon využil situace a jal se vyjednávat s Verou o dalším postupu - kdyže se k nám už pripojí a ujme se nás opuštených bezbranných tvorecku v téhle divoké pustine, ale mnoho neuspel. S dalšími našimi opozdilci mel více štestí a dopodrobna jim popsal, kdeže se setkáme.

S príslibem zítrejšího setkání s Verou vyrazili jsme dále do lesních hvozdu, pres louky a pastviny vstríc dalším zážitkum. Cestou jsme však byli nuceni zacíti trénovat na vodu, tj. blíže se seznámili s vodním živlem padajícím s oblohy, koupili pár flašek zarucene dobré medoviny a dostali vzkaz od našich kamarádu, že vystoupili krapet dríve a že nás jiste brzy dohoní. Nechteli jsme jim to však moc ulehcit a popojeli kousek vlakem abychom se zbytecne netrápili nezáživným úsekem cesty jak poznamenal Slon. Po dalších pár kilometrech, kousek pred cílem naší cesty Píkovicemi, dostali jsme SMS: "už vás máme, neskovávejte se, už jsme na míste". K všeobecnému veselí museli jsme je zklamat a trochu popohnat neb meli co dohánet a v dešti se nikomu cekat nechtelo.

Pak již následoval jeden z nejkrásnejších úseku na úbocí údolí s protékající Sázavou, která nás už ocekávala. Promocení, ale štastni, dorazili jsme k veceru do kempu. Postavili stany a pocali odpocívat cekajíc na opozdilce. Sice nikdo nechápal, kde jsem vyhrabal své jednovrstvé ácko s vetráním. Ale nedal jsem se zviklat, neb vedel jsem že se v nem také dobre vyspím, skoro tak dobre jako po šírákem. Po štastném shledání s našimi kamarády - Petrem, Lenkou a Tondou, posilnení vecerí a medovinou vyrazili jsem na pruzkum zdejších hospod. Usadivší se v jedné z nich odkud nás nejdríve vyrazili, dopráli jsme si tekutého chleba a písnicek od Tondy a jednoho zbloudilého dobrodruha, kterí se chopili svých kytar a jali se zpívat. Vecer rychle plynul a vícka zacala padat únavou z cesty. A tak tesne pred usnutím spolu s Martinou a Jurem opustili jsme rozbujarené kamarády rkouc, že v nejlepším se má prestat a šli se odebrat do ríše snu.

Po neklidné noci provázené hlasy opilcu a deštem probudili jsme se do krásného rána a konecne spatrili i Veru s Hankou - poslední to opozdilce :o). Po rychlé snídani následoval úprk na vlak, rozdelení do clunu a poslední prípravy na cestu sestávající se z pulení PET flašek na vylévání vody. Pak už jen pohoda, klid a sázky na první ztroskotance :).

Zapujcivši lode a nezbytnou výbavu vyrazili jsem na vodu. Vyrazili je spíše silné slovo neb nekterí z nás nemeli mnoho zkušenosti s lodickami a zpocátku vratkému clunu neverili. Naštestí já jako hácek nemohl jsem prubeh plavby naší lodicky mnoho ovlivnovat a tak jsem alespon poctive pádloval a navigoval. U prvního jezu, pocal jsem cítit podivnou nejistotu, jak jen ten prujezd dopadne. Dopadlo to kupodivu dobre a mé sebevedomí prece jenom krapet pookrálo.

Dalsi jezy nás pak jen utvrzovali, že si nevedeme až tak špatne, když polovina osádek se vyklopila a my jezem projeli bez úhony. Posílení sebevedomím proplouvali jsme s Martinou bezstarostne mírnými perejkami než strouhli jsme o kámen a vyklopili se do reky. No prece je nemužeme nechat si užívat samotné, také si musíme doprát malou koupel? rkouc jali jsme se vylévat vodu z lodi. Po této drobné zkušenosti pokracovali jsme dále v ceste jako by se nic nestalo, ale již obezretneji. Ovšem naše nezkušenost, se promítla na následujícím jezu, kde jsme pri špatném najetí byli v puli vyklopeni a trochu oboucháni o vycnívající kameny v silném proudu. Naštestí boule a odreniny nám náladu nezkazili a jen zvýšili odhodlání, že tohle už radeji opakovat nebudeme. Reka je prece jenom studená a slunce ješte toliko nehrálo.
Bez dalších príhod dorazili jsme do proklamované restaurace pro vodáky, kde na nás již byli rádne pripraveni. Zprvu jsem nechápal, proc zde mají tolik náhradních ubrusu, než jsem pozvedl své lokty ze stolu, kde se mezitím stacili vytvorit mokré fleky velikostí kachny. Jídlo bylo dobré, nálada skvelá, jen slunce do chladných místností nedosáhlo a proto zahráli jsme se pri behu ulicemi.

Jsa takto dobre naladen, se suchým trikem a mokrou vestou pokracovali jsme zbývajícím úsekem reky. Pereje a další úskalí nenechali na sebe dlouho cekat. Obcas me to trochu ocáklo, nabrali jsme trochu vody ale to už se na sázavských perejích stává. Slunce konecne zacalo konat svoji práci a my se tak mohli i trochu v poklidu pokochat nádherou okolní prírody. Vše zacalo být fádní, skoro nudné, reka tekla pomalu a proto vyvstal cas na vodní radovánky. Mokrým útokem jsme poškorpili nekolik osádek a zacali spolu s Kubou a Zdenkou pronásledovat Slona s jeho príliš suchou posádkou. Cesta se chýlila ke konci, ale ješte jsme jej zastihli a rádne zmáchali. At z toho také neco mají, když se ani jednou nevyklopili :o)

Nakonec jsme tedy skoncili všichni mokrí, ale štastní a plni nových zážitku.

Po prevlecení a osušení dali jsme si každý dle libosti pár sladkostí na doplnení energie. Však cas se nachýlil a konec se nezadržitelne blížil. Po dlouhém loucení odešla vetšina z nás na vlak, cást jela s Verou v aute a nekterí se mezitím kdesi ztratili. Pomalu jsem se loucili s dalšími a dalšími až do mezinárodního rychlíku nastoupili jsme pouze tri - Jura, Martina a já. Sotva jsme se usadili, únava nám zavrela vícka a my už je klimbali vstríc dobré veceri a pohodlí domova.

A tak nezbývá než konstatovat ?byl to skvelý víkend s Verou bez Very, plný vody a pohody? :o)

Tot vše co bylo možno zaznamenati a poznamenati k této vodácké víkendovce na Sázave :o)