Byla jednou jedna táborová hra na výměny. Opustili jsme hrad Lukov pod příkrovem ocelově šedé oblohy vybaveni hřebíkem vybaveni hřebíkem, kytarou a snad trochu odvážnými nadějemi. Tyto naděje spočívaly v tom, že jsme si po Kubově vyprávění o motoru z Opela Cadeta dali za cíl donést na Lukov motor z Hummera - samozřejmě jedničky - pokud ne vozidlo kompletní, a to nejdéle po třetí výměně. Bohužel jsme po třetí výměně disponovali místo Hummera pouze půlkou barvy na textil, ale k tomu až později.
V Lukově jsme si pět minut prohlíželi podrobnou mapu okolí, abychom se nakonec se spokojenými úsměvy na tvářích vydali naprosto špatným směrem. Neklesali jsme ovšem na mysli, neb jsme se utěšovali myšlenkou, že Ameriku objevili taky nějak takhle. Z čeho jsme již na mysli ovšem klesali, to bylo pozorování skutečnosti, jak jiné skupiny stopem zastavují kolemjedoucí auta a mizí v nich za obzorem. Rozhodli jsme se být k sobě upřímní - na stopování jsme byli tři, jen jeden z nás měl patřičně vyvinutý hrudník, druhý ho mohl alespoň předstírat, ale třetího bychom museli buď oholit, nebo převléci za vysoce tajemnou Fatimu, a těm už dneska moc lidí nezastavuje.
V blízké vesnici jsme se nazdařbůh dozvonili na jednu rodinu kterou jsme - podle zvuků ozývajících se z kuchyně - právě vyrušili od poněkud příliš realistické partie Vole, padni! Hřebík byl vyměněn za krásný růžový ručně malovaný květináček.
V následujícím městečku - ve Fryštáku, kde mělo naše poslání ještě toho dne nabrat dramatických obratů - jsme květináč na benzinové pumpě vyměnili za korekční roller a potkali ženu, která prokázala vůbec nejdelší časový interval od poslední návštěvy Lukova, 15 let - tedy pro představu, tato paní se na hradě vyskytuje stejně často, jak často se vyskytuje zatmění slunce na Jupiteru.
Další cesta do Zlína proběhla naneštěstí bez výměn či jiných zajímavých událostí, krom toho, že se nám za sklem jednoho projíždějícího auta drze posmíval šnek Sergej. Náš pobyt v Baťově městě začal v podstatě kriminální aktivitou, neb jsme se týráni hladem pokusili ukrajinským dělníkům ukrást svářečku, abychom se probili do konzervy s májkou. Krátce nato jsem se snažil pronásledovat jednu paní a půjčit si od ní otvírák na konzervy, ale paní pojala jedno zcela zcestné podezření a dala se do běhu. Nakonec se nad námi smilovaly její sousedky a životodárný nástroj nám půjčily.
Korekční roller jsme chtěli udat v jednom obchodu s oblečením. Rozhovor se naneštěstí jal probíhat následovně: ,,Co to je?" - ,,Roller." - ,,Co to umí?" - ,,Opravuje chyby." - ,,Tož já píšu bez chyb!"
Další pokus proběhl v obchodě se spodním prádlem, který měl v rozporu s obecnými meteorologickými teoriemi svou vlastní autonomní atmosféru, zřejmě vytvořenou zkombinováním jednoho záchodového osvěžovače vzduchu ve spreji, jedné lahvičky tykvového parfému s přídechem lotosu a jedné soupravy Malý chemik. Za náš roller nám byly nabídnuty vycpávky do podprsenky, které jsme uznali za sice užitečné, nicméně prakticky nevyměnitelné vzhledem k poměrně nepříjemné schopnosti některých žen rozdávat facky i po naprosto neúmyslné provokaci.
Nakonec jsme se rolleru konečně zbavili v obbchodě s výtvarnými potřebami, hned přes ulici od onoho eintopfu smyslných nebo - nedej Bože - dokonce rafinovaných vůní, a vyzískali jsme již zmíněnou polovinu barvy na textil. Danovi zastávka v obchodě natolik učarovala, že ještě před odchodem stihl přislíbit při své příští návštěvě vykoupit půl živnosti, aby vzápětí málem napíchl na svou kytaru asi tři obrazové rámy, které se nacházely ve špatnou chvíli na špatném místě.
Vzhledem ke zjevné nenaplnitelnosti naší cesty za vozidlem americké armády jsme se rozhodli cíl změnit na něco originálnějšího, například na Hitlerovy lyže, o kterých se po Kubově vzoru zmiňovala Áňa. Stejný člověk dokonce zaujat tímto nápadem navrhoval, abychom na příštím místě potenciální výměny nepostupovali stylem ,,Dobrý den, my jsme brontosauři a vyměňujeme různé věci za jiné...", nýbrž ,,Dobrý den, my jsme brontosauři, nemáte náhodou Hitlerovy lyže?"
Záhy jsme uspěli v obchodě s elektronikou, nikoli však s Vůdcovou sportovní výzbrojí, ale s drobným stojánkem na fotky. Ten následně uvolnil místo propagačnímu hrnečku T-Mobile. Dan s Áňou usedli na náměstí na lavičku u kašny, neboť byli přesvědčeni, že a) nic lepšího už prostě vyměnit nemůžeme a b) by nebylo od věci zkusit si hraním na kytaru vydělat na kafe. Já jsem se raději osamocen mlčky vydal dál pokoušet štěstí, než abych jim složitě vysvětloval, že a)T-Mobile na studentských tarifech jednoznačně okrádá lidi a b) by podle mě už bylo jednodušší si prodejem kafe vydělat na kytaru. Začal jsem na městském úřadě, kde mě nechali říct první větu, než mě přerušili se slovy ,,Už nám tu jeden kus šrotu nechali, muzeum zatím neplánujeme." Nevzdal jsem se a brzy jsem uspěl výměnou za proutěný květináč, aby mě nakonec jedna paní v dárkovém obchodě obdařila úžasným zvonícím keramickým koněm, který se posléze ukázal být úžasně na prd. Vrátil jsem se na náměstí a zjistil, že jediné, čeho Dan s Áňou dosáhli, bylo, že se prostor v kritické oblasti znatelně vylidnil.
Zlín jsme opustili ve chvíli, kdy chtěl Dan ze zoufalství začít osobám ženského pohlaví zpívat píseň ,,Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě..." Svět na naše rozhodnutí zareagoval nejprve jemným mrholením, ale za chvíli už nás dešťové mraky častovaly mnohem výživnějším systémem zavlažování. Vzhledem k okolnostem jsme se přiměli ignorovat naše tělesné dispozice a indispozice a naše palce se zvedly v prosebných gestech, které zná asi 99,878% procenta řidičů a které 99,8779% zmíněných řidičů přiměje projet louži u okraje vozovky o něco vyšší rychlostí než obvykle. Což byl ostatně i náš případ, i když je třeba podotknout, že několik řidičů nám hezky zamávalo a jeden dokonce začal za volantem tancovat. Dan, jenž prokázal schopnost přicházet v krizových situacích s velmi zajímavými nápady, dokonce sundal kytaru ze zad a začal s ní významně pohupovat v ruce blíž k silnici, že prý umělci vzbuzují více důvěry. (Zřejmě neviděl příliš mnoho dnešních filmů, ve kterých je situace, kdy nějaký člověk z koženého futrálu skutečně vytáhne housle, vnímána s nepředstíraným údivem.) Když nám konečně jeden mladík zastavil, bylo to sportovní auto s dřevem na palubní desce, zatímco škytající felicie, které měly na palubní desce leda samolepku Barta Simpsona, nás míjely po desítkách.
Onen spasitel nás vysadil ve Fryštáku, kde jsme se - hnáni upřímnou touhou zbavit se toho debilního koně - jali obcházet jeden dům za druhým a zkoušet keramický zázrak udat u každého člověka, který měl tu smůlu, že byl zrovna doma. Vyjednávání se tentokrát přesunulo na bedra Áňi, která ovšem trpěla tendencí dostat záchvat smíchu pokaždé, když si na hliněného oře jen vzpomněla, což se při pokusech se ho zbavit bohužel občas stalo. Potenciální odběratelé hřebce ovšem stejně buď nechovali k myšlence her podobných té naší právě nejvřelejší vztahy, nebo prostě zahlédli koně příliš brzy.
Vykoupení přišlo stejně nečekaně jako konec deště, který se zřejmě již unavil pronásledováním tři vyhladovělých obejdů a odešel do perspektivnějších končin. Jakmile jsme se totiž zeptali, zda by nechtěl za něco vyměnit "úžasného keramického koně", jak onu chybu v Matrixu nazvala Áňa (použití názvu blechatý cucák by bylo sice pravdivější, ale nepříliš taktické), úplně se rozzářil. Myšlenka hry ho totiž naprosto nadchla (kůň s tím pravděpodobně neměl nic společného), načež do zmáčené zahrady zavolal nejprve svou dceru a poté i manželku, kterou pravděpodobně vytrhl od vaření. Hromadně začali přemýšlet, co by nám mohli poskytnout. Holčička se ujala iniciativy a donesla plastovou figurku Alfa (,,Tady se mu dá sundat hlava, hele." - LUP!) Muž nejprve navrhl postoupit jeden ze svatebních darů, což bylo již na první instanci zamítnuto, a poté i s manželkou zmizel uvnitř domu. Nakonec se vynořil asi po pěti minutách s plamínky v očích a půllitrem s motivem sletu orelstva v Brně roku 1922 v ruce.
Oslněni tímto úspěchem jsme si běželi do další domácnosti vypůjčit otvírák na konzervy, abychom neuvěřitelnou výměnu oslavili chlebo-májkovou hostinou. Áňa došla k názoru, že bychom mohli opět zkusit vydělat nějaké peníze na něco sladkého, ovšem tentokrát mělo být místo kytary použito zbraní mnohem těžšího kalibru. Abych to přeložil do češtiny, měl jsem se zkusit hezky usmát na procházející skupinu děvčat.
Půllitr jsme se pokusili vyměnit v místním starožitnictví, ve kterém jsme spatřovali příslib zajímavých možností. Bohužel jsme narazili - a ne poprvé - na chorobu VENADO, kterou trpí, jak jsme zjistili, mnoho prodavačů v podobných obchodech, totiž VEdoucí NA DOvolené. Až pojedete za rok do Bibione, zkuste na pláži začít házet do davu melouny. Každý čtvrtý zdroj vitamínů zasáhne dle zákona pravděpodobnosti jednoho pana vedoucího.
Spolehli jsme se proto opět na místní, kteří nás poslali za jistou paní Knedlovou, která samozřejmě bydlela na úplně opačném konci městečka. Znovu jsme se vydali na cestu, přemítajíce v duchu, zda je paní Knedlová bramborová či housková. Tyto myšlenky nás ale brzy opustily, neb první člověk, kterého jsme se pak zeptali na cestu, byla paní Knedlová samotná, čímž se spustila sekvence událostí, které jsme ne tak docela stíhali sledovat a které začínají vytvářet určitý řád až teď, za klávesnicí mého počítače.
Jakmile jsme totiž odvyprávěli naši již tolikrát omílanou historku, jak nás vedoucí ráno vykopli z tábora, dali nám dvě rezavé konzervy ukrutně prošlé paštiky, půl hrnku vody a jeden vzorník koroze v podobě hřebíku, a ukázali jí náš půllitr, paní vykřikla ,,Muzeum!" a už to jelo. Nejprve jsme byli představeni člověku, který se právě vrátil z Afriky, pak nás paní Knedlová vzala k sobě na zahradu, kde si od nás přejala drahocenný předmět a začala o nás rozmlouvat se sousedkami, které se sice nevrátily z Afriky, ale zato ve svých šedesáti a více letech de facto skákaly přes plot, aby mohly náš půllitr a především nás spatřit. Byli jsme dokonce pozváni dál, kde jsme se dozvěděli informace o: tradicích, lidových krojích, lidových krojích pro místní pěvecký sbor, místním pěveckém sboru, slávě místního pěveckého sboru, slávě Fryštáku, Fryštáckém muzeu, založení Brontosaura (kterého byla paní Knedlová přímo účastna), autobusu Američanů a okolnosti úmrtí několika osob. Nakonec jsme si od ní odnesli příjemné vzpomínky, teplý čaj v žaludku, pozdrav pro Juru Holíka (kterého paní Knedlová kdysi učila - svět je malý a Fryšták tuplem) a sto padesát let starou fotografii dědečka jedné z plot přeskočivších sousedek.
Jelikož tentokrát jsme se již VŠICHNI shodli na tom, že nic lepšího už prostě neseženeme (vzhledem k tomu, že při následné dražbě dokázal Kuba z obyčejné okurky vytřískat o třicet korun více než my, skoro byste si mohli myslet, že jsme trochu naivní povahy), zaveleli jsme k cestě poslední, zpět na Lukov. Dva fenomény našeho předchozího putování se opět projevily: znovu jsme zkoušeli stopovat a znovu jsme naprosto pohořeli, i když trvám na tom, že se mi podařilo asi na půl vteřiny zastavit kolemletícího medáka. Dan se nechal slyšet, že se mu chce, cituji, kákošit, pročež jsme po zbytek naší cesty nemohli při projetí stopovaného auta bez povšimnutí kolem nás používat slova jako prd či podobně, z obavy před možnými následky. Stopování jsme zanechali u velké bílé cedule s nápisem Lukov, neboť svět je příliš krutý i bez toho, aby nám hned za ní někdo zastavil.
Sepsáním tohoto příběhu bych rád poděkoval všem, kdo nás v našich výměnách posunuli o kousek dál nebo nás nenechali stát na dešti, zvláště pak paní Knedlové. Děkuji za ty jiskry ve Vašich očích. Zvláštní dík patří Áňe a Danovi, bez kterých by cesta tam a zase zpátky rozhodně nebyla tak zajímavá. :)