Vidět Svojanov a zemřít aneb vidět Mekku nestačí (hrad Svojanov) 15.-17.5.2009

Přivítáni chlebem a solí jsme se uchýlili do krčmy v roubeném stavení uprostřed Svojanovského údolí. Na kopci tyčí se hrad Svojanov, kolem temné hvozdy. Copak nás tu asi čeká? Všichni plni očekávání, co se bude dít. Legenda Rašínova, Granátové oko dřímající v tajemném hradu nás provázelo celou víkendovkou.

Hurá na hrad! Dáme se do služeb zdejšího pána. V krčmě říkali, že o Granátovém oku snad něco ví. Cesta namáhavá do prudkého kopce s těžkými batohy na zádech. Orgové nám stoupání nehodlají ulehčit, v půli kopce nás strach z temného lesa ochromil natolik, že nám nohy zkoprněly. Zaznělo „svažte si navzájem nohy!“ Jako píďalka se plazíme nahoru a brečíme smíchy. Dostáváme nový zdánlivě lehký úkol, ale pro nás neskutečně těžký, seřadit se bez mluvení na dvou tenkých kládách podle velikosti. Někdo neslyšel zadání a zorganizoval celou skupinu k posouvání klády, na které jsme stáli. Opravdu zajímavá disciplína, nikdo nechápe, proč to děláme tak složitě, když úkol byl jasně zadán.

Konečně na hradě, krásné ubytováníčko nad očekávání v klenutých prostorách hradu na pohodlných postýlkách. Příjemné probuzení za zvuku kytary a zpěvu, hurá do práce. Za současného hrabání hradních pastvin je slyšet zpěv a slovní hry. Kolem mečí a poskakují kamerunské kozy a šplhají po lešení. Další skupina vyřezává nálety za hradbami a čistí okolí. Práce s dobrým nářadím jde rychle od ruky.

Hradními prostorami se line báječná vůně sobotního oběda, čeká nás dlouhá pouť za Granátovým okem, posloucháme hudbu a masírujeme si před dalekou cestou nohy a ruce. Sluneční hodiny ukazují směr… Přepadeni mlhou hledáme pastýře podle zvuku píšťaly.

Získali jsme mapu možných míst kde Granátové oko hledat, proto se rozdělujeme na skupinky, každá putuje jiným směrem, naše nohy skáčou jak žáby promočenou travou přes ohradníky a meze. Zima na nohy, teplo na duši.

Šifrujeme, šifrujeme, nacházíme jakýsi klíč, dostáváme se k ohni na kopci, sušíme se a pečeme hady z těsta. Padla tma a my se vydáváme po svíčkách směrem ke štole, ve které nás čeká osoba zahalená v plášti. Vedle ní stojí truhla zamčená pěti zámky. Ejhle. Zámků pět a klíč jen jeden. Stát! Venku nás popadají zbrojnoši a odvádí spěšně do hradní kobky. Zvědové hradního pána odhalili naše úmysly Granátové oko získat a ráno budeme popraveni. Přivázáni řetězy píšeme poslední dopis na rozloučenou. Copak, copak, že by vzpoura? Dostáváme se ven.

Neděle. Práce uběhla překvapivě rychle, kastelán nás ochotně provází hradem, spokojen s naší pomocí. Šplháme do hradní věže společně otevřít truhlu… Granátové oko pro každého, a že by psaníčka? Výhled do kraje a skoro úprk na autobus…Snad jen škoda, že nezbyl čas na loučení.